Božská komedie

  ¹ Kde v půli život náš je se svou poutí,

  ² procházet bylo mi tak temným lesem,

  ³ že pravý směr jsem nemoh' uhodnouti

  ⁴ Ach, trudno líčit ona místa, kde jsem

  ⁵ probloudil ten hvozd divý, drsný, tmavý,

  ⁶ že na to dosud vzpomínám jen s děsem.

  ⁷ Snad ani smrt tak hořce neotráví.

  ⁸ Však dospěl jsem tam k všeho dobra středu,

  ⁹ a proto vypovím vše bez obavy.

 ¹⁰ Jak jsem tam vešel, říci nedovedu,

 ¹¹ neboť mi sen v těch místech oči sklížil,

 ¹² až pravá cesta zmizela mi vpředu.

 ¹³ K úpatí pahorku tak jsem se blížil,

 ¹⁴ který až na konci je toho dolu,

 ¹⁵ kde do srdce mi úděs ten se vplížil.

 ¹⁶ I vzhlédl jsem a uzřel na vrcholu

 ¹⁷ už záři oběžnice, jejíž síla

 ¹⁸ ty ostatní svou cestou vede spolu.

 ¹⁹ Tím bázeň má se trochu umírnila,

 ²⁰ která mi v srdci zůstávala tkvíti

 ²¹ té noci, jež tak úzkostná mi byla.

 ²² A jako člověk, jenž se břehu chytí,

 ²³ však ač je spasen z mořské bouře vzteku,

 ²⁴ zpět zděšen hledí na to vlnobití,

 ²⁵ tak ohlížel se duch můj na útěku

 ²⁶ tam do průsmyku v nebezpečí mnoha

 ²⁷ jímž neprošel živ nikdo za všech věků.

 ²⁸ Jen krátký oddech tělu popřát moha,

 ²⁹ dál vydal jsem se vzhůru pustým srázem

 ³⁰ tak, že vždy níže byla pevná noha.

 ³¹ Hle, pardála vtom uviděl jsem rázem

 ³² kropenatého, který u pat stráně

 ³³ hbitý a mrštný přikrčen byl na zem.

 ³⁴ S očí mě nespouštěl, ba odhodlaně

 ³⁵ mně zabraňoval vkročit na tu stezku,

 ³⁶ že kolikrát už vracel jsem se maně.

 ³⁷ To bylo časně zrána za rozbřesku,

 ³⁸ a slunce vyšlo s těmi souhvězdími,

 ³⁹ jež byla s ním už v den, kdy jejich lesku

 ⁴⁰ Bůh dráhu stanovil a pohnul jimi,

 ⁴¹ což naději mi novou dalo zase,

 ⁴² že ujdu šelmě s boky žíhanými

 ⁴³ v té jitřní chvíli a v tom jarním čase.

 ⁴⁴ Však sevřela mě přece hrůza prudká

 ⁴⁵ ze lva, jenž se mi zjevil v plné kráse.

 ⁴⁶ Jak pospíchal by, by se se mnou utká,

 ⁴⁷ nes' hlavu vzhůru, zuřil hladovostí,

 ⁴⁸ až vzduch se třás', jak když jej bázeň nutká.

 ⁴⁹ Pak zase vlčici na kůži, kosti

 ⁵⁰ vyhublou spatřil jsem, ač žravá byla

 ⁵¹ a zkrušila už mnohé ve své zlosti.

 ⁵² Údy mi ztuhly, jak mě vyděsila,

 ⁵³ až pozbýval jsem při pohledu na ni

 ⁵⁴ víry, že k výstupu mi stačí síla.

 ⁵⁵ A jako ten, jenž lakotí a shání,

 ⁵⁶ když přijde doba ztrát a prodělává,

 ⁵⁷ dává se do nářku a bědování,

 ⁵⁸ tak já, když zděsila mě šelma dravá,

 ⁵⁹ na ústup před ní dáti jsem se musil

 ⁶⁰ až na místa, kde slunce umlkává.

 ⁶¹ Když jsem svým pádem mnoho hrůzy zkusil,

 ⁶² uzřel jsem muže jako v světě jiném,

 ⁶³ jenž dlouhé mlčení si snad už hnusil.

 ⁶⁴ Uzřev ho na tom místě nehostinném,

 ⁶⁵ já zvolal: "Ochraňuj mě před vší zlobou,

 ⁶⁶ ať člověkem jsi nebo pouhým stínem!"

 ⁶⁷ Řek' on: "Já člověkem jsem byl svou dobou,

 ⁶⁸ mí rodiče se Lombarďany zvali,

 ⁶⁹ Mantua byla domovem jich obou.

 ⁷⁰ Sub Julio mi pozdě život dali,

 ⁷¹ a žít mi bylo v Římě za Augusta,

 ⁷² kdy klamné bůžky lidé uctívali.

 ⁷³ Já básníkem byl. Zpívala má ústa

 ⁷⁴ o Anchísovci, který prchl z vlasti,

 ⁷⁵ když z hrdé Troje zbyla troska pustá.

 ⁷⁶ Však ty, proč ty se vracíš do těch strastí?

 ⁷⁷ Proč nejdeš na vrch skvostný, na ta místa,

 ⁷⁸ jež počátkem i původcem jsou slastí?"

 ⁷⁹ "Tys tedy Vergil, studnice ta čistá,

 ⁸⁰ z níž proudem sladká mluva řinula se?"

 ⁸¹ já odpověděl zmaten dozajista.

 ⁸² "Básníků ostatních ty cti a jase,

 ⁸³ kéž láska veliká a stálá píle,

 ⁸⁴ s níž čtu tvou knihu, pomůže mi k spáse!

 ⁸⁵ Mně mistrem jsi a vzorem ve své síle,

 ⁸⁶ jen z tebe čerpal jsem svou lačnou duší

 ⁸⁷ sloh sladký, jenž si zjednal cti v mém díle.

 ⁸⁸ Hle, prchám před šelmou, v níž duch zlo tuší.

 ⁸⁹ Jí zbav mne, mudrci, je ona vinna,

 ⁹⁰ že ve všech žilách tep mi strachem buší!"

 ⁹¹ "Tvá cesta musí teď být zcela jiná,"

 ⁹² mně odpověděl, slzeti mě vida,

 ⁹³ "když opustit chceš místa nehostinná,

 ⁹⁴ neb šelma ta, z níž pochází tvá bída,

 ⁹⁵ nikomu nedá projít cestou tady

 ⁹⁶ a s odhodláním vražedným ji hlídá.

 ⁹⁷ Tak zlá je povahou a plná zrady;

 ⁹⁸ ji ukojit se nikdy nepodaří

 ⁹⁹ a syta ještě více zuří hlady.

¹⁰⁰ Je mnoho zvířat, s kterými se páří,

¹⁰¹ a bude, dokud Chrt se neobjeví,

¹⁰² který ji usmrtí a zlobu zmaří!

¹⁰³ Ten o statcích a o penězích neví,

¹⁰⁴ jsa z těch, jež láska, ctnost a moudrost kuly,

¹⁰⁵ a mezi dvěma Feltry se nám zjeví.

¹⁰⁶ Povznese Italii spásnou vůlí,

¹⁰⁷ tu, pro niž zemřela Camilla panna,

¹⁰⁸ Eurial, Turnus, Nissus zahynuli.

¹⁰⁹ Od něho všemi městy bude štvána,

¹¹⁰ až do pekla ji svrhne, kde jí v spěchu

¹¹¹ závistí kdysi otevřena brána.

¹¹² I myslím, že ti bude ku prospěchu,

¹¹³ půjdeš-li za mnou: průvodcem chci býti,

¹¹⁴ jenž povede tě místy věčných vzdechů.

¹¹⁵ Uslyšíš skřeky zoufalců tam zníti,

¹¹⁶ uvidíš dávné duchy v utrpení

¹¹⁷ smrt druhou vzývati a bolně výti.

¹¹⁸ Pak uzříš ty, jimž oheň trýzní není,

¹¹⁹ neb smějí naději a víru míti,

¹²⁰ že buď kdy buď přec dojdou vykoupení.

¹²¹ Však chceš-li sídla všeho blaha zříti,

¹²² pak svěř se duši hodnější, než má je,

¹²³ s níž nechám tě, až budu musit jíti,

¹²⁴ neb onen císař, jenž je vládcem ráje,

¹²⁵ že vzdorně vzepřel jsem se jeho řádu,

¹²⁶ nechce, bych koho uved' v jeho kraje.

¹²⁷ On tam je králem, ač má všude vládu,

¹²⁸ tam jeho město, jeho trůn tam stojí:

¹²⁹ Ó blažen, koho zvolí ve svou radu!"

¹³⁰ A já mu dím: "Slyš, pěvče, prosbu moji

¹³¹ při Bohu, jejž jsi neznal, neoslavil:

¹³² Abych zde ušel horšímu snad boji,

¹³³ mne zaveď v místa, kam jsi právě pravil,

¹³⁴ bych bránu Petra shléd' i ty, jimž ve tmě

¹³⁵ ni jiskru naděje Pán nezůstavil!"

¹³⁶ Tu vykročil. Já za ním šel, kam ved' mě.

  ¹ Den odcházel, vzduch, jenž se temným stával,

  ² dal odpočívat tvorům této země

  ³ z únavy jejich; já jen vytrvával

  ⁴ v svém odhodlání, neb jsem tušil temně,

  ⁵ jak těžkou zkouškou soucitu jsou boje

  ⁶ takové cesty, na jakou duch zve mě.

  ⁷ Ó genie, s musami při mně stoje,

  ⁸ až bude duch psát, co zřel podivného,

  ⁹ dej, aby jevil vzácné ctnosti tvoje!

 ¹⁰ Já pravil: "Pěvče, v němž mám vůdce svého,

 ¹¹ hleď na mé srdce, zda je dosti smělé

 ¹² k vznešené cestě podle přání tvého.

 ¹³ Tys řek', že otec Sylviův už v těle

 ¹⁴ smrtelném vkročil do nesmrtelnosti

 ¹⁵ a pobýval tam v bytosti své celé.

 ¹⁶ Odpůrce zloby však a nepravosti

 ¹⁷ jej přijal zajisté jen vzhledem k cíli

 ¹⁸ a k tomu též, jak uznáme, že dosti

 ¹⁹ příznivé znaky pro ten úkol byly:

 ²⁰ Za otce Říma i vší jeho říše

 ²¹ byl zvolen v nebi nejvyšším v té chvíli.

 ²² Neb z města toho (či jak zvát to spíše)

 ²³ měl se stát chrám, v němž pro zdar světa stálý

 ²⁴ svatého Petra dědic vlád' by s výše.

 ²⁵ On touto cestou, již tvá píseň chválí,

 ²⁶ pochopil vše, čím nabyl v cti a kráse

 ²⁷ sám vítězství, plášť papežský pak chvály.

 ²⁸ Nádoba vyvolení šla tam zase,

 ²⁹ by plna víry vrátila se domů,

 ³⁰ víry, jež východiskem cesty k spáse.

 ³¹ Však proč bych já tam šel? Kdo svolil k tomu?

 ³² Nejsem Aeneas, nejsem Pavel ani -

 ³³ když sobě ne, což hoden zdám se komu?

 ³⁴ Nebylo by to bludné počínání,

 ³⁵ kdybych se na tu cestu přece vydal?

 ³⁶ Tys moudrý, raď a zkrať mé přemítání."

 ³⁷ A jako ten, kdo nápady by střídal

 ³⁸ a každým novým měnil odhodlání,

 ³⁹ až neví nakonec, kam by se přidal,

 ⁴⁰ tak též jsem váhal na setmělé stráni,

 ⁴¹ až pevnost počáteční rozhodnosti

 ⁴² mi podrylo to dlouhé kolísání.

 ⁴³ "Tvým slovům rozumím-li správně dosti,"

 ⁴⁴ stín odpověděl šlechetného reka,

 ⁴⁵ "je zchvácena tvá duše zbabělostí,

 ⁴⁶ jež mnohokráte padne na člověka

 ⁴⁷ a zbaví ho vší rozvahy a kázně,

 ⁴⁸ že je jak zvíře, které přelud leká.

 ⁴⁹ Však povím, abych zprostil tě té bázně,

 ⁵⁰ proč přišel jsem a co mě k tomu mělo,

 ⁵¹ že po prvé jsem všiml si tvé strázně.

 ⁵² Stál jsem, kde čekajícími se tmělo,

 ⁵³ když volala mě paní ctná a milá,

 ⁵⁴ že oddaně jsem před ní sklonil čelo.

 ⁵⁵ Jas hvězdy záře jejích očí byla,

 ⁵⁶ a ona, tichá, sladká, odevzdaná,

 ⁵⁷ andělským hlasem ke mně promluvila:

 ⁵⁸ 'Ó duše vznešeného Mantuana,

 ⁵⁹ o níž jde zemí dosud plno zvěstí

 ⁶⁰ i půjde dál, co světu lhůta dána,

 ⁶¹ hle, tam můj přítel, ne však přítel štěstí,

 ⁶² na pusté stráni upad' v nebezpečí,

 ⁶³ až hrůzou obrací se na zlé scestí.

 ⁶⁴ Mám strach, by nekles' v bídu ještě větší,

 ⁶⁵ že s pomocí jsem příliš otálela,

 ⁶⁶ když v nebi o něm slyšela jsem řeči.

 ⁶⁷ Běž slovem krásným, které divy dělá,

 ⁶⁸ i vším, čím přispět můžeš k zdaru díla,

 ⁶⁹ mu na pomoc, klid abych zase měla.

 ⁷⁰ Mne, Beatrici, vedla lásky síla

 ⁷¹ sem s míst, kam duch můj hned se zase vrátí,

 ⁷² a láska nutká mne, bych promluvila.

 ⁷³ Až před svým Pánem zase budu státi,

 ⁷⁴ s pochvalou často připomenu tebe!'

 ⁷⁵ Zmlkla a já se začal vyptávati:

 ⁷⁶ 'Ó, paní, jež svou ctností sama v sebe

 ⁷⁷ shrnulas vše, čím lidstvo překonává

 ⁷⁸ veškeren obsah menších kruhů nebe,

 ⁷⁹ mně přání tvé hned rozkazem se stává

 ⁸⁰ a splnění už opožděním zdá se.

 ⁸¹ Však vyjev mi, co je tvá vůle pravá,

 ⁸² a pověz důvod, proč jsi spustila se

 ⁸³ k tomuto středu z oné jasné výše,

 ⁸⁴ z míst prostorných, kam nazpět toužíš zase?'

 ⁸⁵ 'Když naléhavě ptáš se, byť jen tiše,

 ⁸⁶ povím ti stručně,' odpověď mi dala,

 ⁸⁷ 'proč nebojím se vkročit v tyto říše:

 ⁸⁸ Je třeba, bych se jen těch skutků bála,

 ⁸⁹ jimiž zlo druhým způsobiti mohu,

 ⁹⁰ však jiných jsem se nikdy nelekala.

 ⁹¹ Tak umístěna jsem - dík za to Bohu -

 ⁹² že nedolehnou na mne vaše žaly

 ⁹³ a plamen tento nepálí mou nohu.

 ⁹⁴ Je v nebi vzácná paní, která z dáli

 ⁹⁵ nesnáze toho, jejž máš chránit, zřela.

 ⁹⁶ Ta zmírnila soud příliš okázalý

 ⁹⁷ a Lucii hned o něm pověděla:

 ⁹⁸ 'V žalu je věrný tvůj - jen pohled dolů!

 ⁹⁹ Prosím tě, abys v ochraně ho měla!'

¹⁰⁰ A Lucie, jež nepřítel je bolu,

¹⁰¹ hned na místo si za mnou pospíšila,

¹⁰² kde s Rachel dávnou seděly jsme spolu,

¹⁰³ díc: 'Beatrice, chválo Bohu milá,

¹⁰⁴ toho, jenž tak tě miloval, že davy

¹⁰⁵ pro tebe zanechal, jsi opustila?

¹⁰⁶ Což neslyšíš tu nářek jeho lkavý

¹⁰⁷ a nevidíš, že ve vírech, jichž síly

¹⁰⁸ i moře předčí, na smrt v boj se staví?'

¹⁰⁹ Na světě nikdo není snad tak čilý,

¹¹⁰ když ztrát se střeží, hledaje zisk vyšší,

¹¹¹ jak já, když to mi řekl hlas ten milý:

¹¹² S blažených křesel spěchám v tuto říši

¹¹³ svěřujíc všechno tvého slova kráse,

¹¹⁴ jež tebe ctí i všechny, kdo tě slyší!'

¹¹⁵ Když to mi pověděla s bázní v hlase,

¹¹⁶ slzící oči odvrátila paní

¹¹⁷ a mne jen k spěchu přiměla tím zase.

¹¹⁸ I přicházím, jak bylo její přání,

¹¹⁹ a zaplašil jsem šelmu plnou zrady,

¹²⁰ jež bránila ti v přímé cestě strání.

¹²¹ Co nyní? Proč jen zastavil ses tady?

¹²² Což v bázni srdce tvoje neustane?

¹²³ Proč nechopíš se s odvahou mé rady?

¹²⁴ Vždyť o tvůj zdar tři ženy požehnané

¹²⁵ v nebeských dvorech velkou starost mají,

¹²⁶ a sliby moje také nejsou plané!"

¹²⁷ Jako se mrazem nočním květy v máji

¹²⁸ do sebe choulí, když však slunce září,

¹²⁹ hned na stoncích se svěže otvírají,

¹³⁰ tak se i mému nitru náhle daří:

¹³¹ Srdcem se rozproudila nová síla,

¹³² že promluvil jsem s odhodláním v tváři:

¹³³ "Ó ty, jež přízeň jsi mi projevila,

¹³⁴ ty laskavý, jenž přišel jsi tak záhy

¹³⁵ splniti úkol, jímž tě pověřila!

¹³⁶ Tys do srdce mi vložil tolik snahy

¹³⁷ a touhy po cestě a jejím boji,

¹³⁸ že první úmysl zas je mi drahý.

¹³⁹ Nuž pojď, nás oba vůle stejná pojí -

¹⁴⁰ mým vůdcem ty jsi pane můj a mistře!"

¹⁴¹ Tak řek' jsem. Vykročil, a na pouť svoji

¹⁴² já strmou cestou s ním se vydal bystře.

  ¹ MNOU PŘICHÁZÍ SE K SÍDLU VYHOŠTĚNCŮ,

  ² MNOU PŘICHÁZÍ SE DO VĚČNÉHO BOLU,

  ³ MNOU PŘICHÁZÍ SE V ŘÍŠI ZATRACENCŮ.

  ⁴ PÁN SPRAVEDLNOST DAL MI DO ÚKOLU.

  ⁵ JSEM DÍLO, KTERÉ CHTĚLY K SVĚTA SPÁSE

  ⁶ MOC BOŽÍ, MOUDROST S PRVNÍ LÁSKOU SPOLU.

  ⁷ NEBYLO PŘED MÝM VZNIKEM VĚCÍ V ČASE,

  ⁸ JEN VĚCI VĚČNÉ. JÁ TAK VĚČNÁ PRÁVĚ:

  ⁹ NADĚJE ZANECH, KDO MNOU UBÍRÁ SE!

 ¹⁰ Ta slova děsná nadepsaná tmavě

 ¹¹ jsem uviděl tam na průčelí brány

 ¹² a řek': "To těžko srovnávám si v hlavě!"

 ¹³ On, jemuž mnohé vědomosti dány,

 ¹⁴ pravil: "Zde sluší nechat lsti i zmatků,

 ¹⁵ umrtvit strach svůj a být odhodlaný!

 ¹⁶ Jsme tam, kam řekl jsem, že půjdem vkrátku,

 ¹⁷ bys uzřel zavrženců velkou muku,

 ¹⁸ jimž rozum vzat byl, nejvyšší všech statků."

 ¹⁹ A pak svou rukou stisknuv moji ruku,

 ²⁰ s radostí na tváři mně pro potěchu,

 ²¹ do jícnu ved' mě tajemství a hluku:

 ²² Tam bylo nářku, výkřiků a vzdechů,

 ²³ jež nesly se do bezhvězdného vzduchu,

 ²⁴ až v slzách sotva popadal jsem dechu.

 ²⁵ Jazyky divné, řeči hrozné sluchu,

 ²⁶ divoké skřeky, rozzuřené řvaní,

 ²⁷ výskot a tleskot všech těch bědných duchů

 ²⁸ hřmot působily, který bez ustání

 ²⁹ vzduchem, jenž bez barvy a času, krouží

 ³⁰ jak písku smršť, již vichr žene plání.

 ³¹ Mne také schvátil děs, jenž se tam plouží,

 ³² a řek' jsem: "Mistře, jaké jsou to davy?

 ³³ Jaký to lid se tady mukou souží?"

 ³⁴ Tu pravil on: "Tak žalostně tu tráví

 ³⁵ trest věčný bědné duše smutných tvorů,

 ³⁶ kteří si žili bez hany a slávy.

 ³⁷ Jsou přidruženi k zbabělému sboru

 ³⁸ andělů, kteří jenom sebe ctili,

 ³⁹ ne věrní Bohu, aniž plni vzdoru.

 ⁴⁰ Nebe je svrhlo, by je netřísnili,

 ⁴¹ a peklo nevzalo je za své učně,

 ⁴² by hříšníci se jimi nepyšnili."

 ⁴³ A já: "Ó mistře, co to, že tak hlučně

 ⁴⁴ ti tady bědují a naříkají?"

 ⁴⁵ On odpověděl: "Povím ti to stručně.

 ⁴⁶ To tím, že smrti marně vyčkávají,

 ⁴⁷ však žití jejich slepé je, že stále

 ⁴⁸ v závisti osud jiných tvorů mají.

 ⁴⁹ Jim spravedlnost s láskou není k chvále,

 ⁵⁰ na světě s úctou nikdo se k nim nezná.

 ⁵¹ Nemluvme o nich! Hleď, a pojďme dále!"

 ⁵² I viděl jsem, jak vlajka jakás hvězdná

 ⁵³ tak rychle kroužíc kupředu se hnala,

 ⁵⁴ jak strhována do prostoru bez dna,

 ⁵⁵ a za ní vřava taková se brala,

 ⁵⁶ že bych byl nevěřil, že lidských synů

 ⁵⁷ smrt na světě už tolik posbírala.

 ⁵⁸ Mnohého znal jsem v onom davu stínů,

 ⁵⁹ však jednoho jsem zvláště rozeznával:

 ⁶⁰ Ten pro zbabělost vzdal se slavných činů.

 ⁶¹ Tu poznal jsem, že vřava ta je nával,

 ⁶² těch tvorů nával hnusný, přeošklivý,

 ⁶³ jež Bůh ni ďábel za své neuznával.

 ⁶⁴ Nebyli, bědní, nikdy zcela živi,

 ⁶⁵ však nyní bodal je a drásal nahé

 ⁶⁶ roj vos a střečků rozdrážděním divý.

 ⁶⁷ Jim s tváří tekly proudy krve vlahé

 ⁶⁸ a se slzami k nohám se jim lily,

 ⁶⁹ kde hltal hnusný hmyz ty kapky drahé.

 ⁷⁰ Když kupředu jsem pohlédl v té chvíli,

 ⁷¹ u velké řeky shléd' jsem lidí řady

 ⁷² a pravil jsem: "Ó poshov, mistře milý,

 ⁷³ neb rád bych věděl, co ti lidé všady,

 ⁷⁴ již na převoz tu čekají v tom shonu,

 ⁷⁵ jak to i v šeru rozeznávám tady."

 ⁷⁶ On odpověděl: "Poznáš i věc onu,

 ⁷⁷ jen posečkej, až nohy naše vkročí

 ⁷⁸ na smutné břehy řeky Acheronu!"

 ⁷⁹ A já hned zahanbeně sklopil oči,

 ⁸⁰ neb jsem se bál, že cestou k řece maně

 ⁸¹ má řeč mu zase do myšlenek skočí.

 ⁸² Vtom hle, k nám po hladině vodní pláně

 ⁸³ člunem se plaví stařec bělovlasý

 ⁸⁴ a volá: "Duše, odsouzené k haně,

 ⁸⁵ vy nedoufejte spatřit rajské krásy!

 ⁸⁶ Na druhý břeh vás dopravit mně sluší,

 ⁸⁷ kde tma a žár a mráz je věčné časy.

 ⁸⁸ Však ty, jenž tady jsi svou živou duší,

 ⁸⁹ ty mrtvé nech a odstup neprodleně!"

 ⁹⁰ Když jsem však zůstal, jak bych neměl uší,

 ⁹¹ dál hřímal svou: "Při této řeky jméně

 ⁹² obrať se jinam ve svém putování

 ⁹³ a hledej člun, jenž zatížen je méně!"

 ⁹⁴ "Charonte," řek' můj průvodce, "nech lání:

 ⁹⁵ Tak chtějí tomu tam, kde vše se zmůže,

 ⁹⁶ co se jen chce. I neptej se už ani!"

 ⁹⁷ Rty v tváři vousaté hned stáhl úže

 ⁹⁸ převozník z řeky, jež tu tekla žlutá,

 ⁹⁹ který měl kolem očí z ohně růže.

¹⁰⁰ A nahá duše každá zaleknuta

¹⁰¹ zbledla a prudce zuby zajektala,

¹⁰² když uslyšela jeho slova krutá,

¹⁰³ Bohu i rodičům svým každá lála

¹⁰⁴ a lidstvo, dobu, místo svého zrodu

¹⁰⁵ i sémě, z něhož vzešla, proklínala.

¹⁰⁶ Pak všechny s nářkem hrnuly se k brodu

¹⁰⁷ a k řece, přes niž vede plavba těžká

¹⁰⁸ toho, kdo s Bohem nevytvořil shodu.

¹⁰⁹ Běs Charon, s žárem v očích, kyne ztěžka,

¹¹⁰ do bárky všechny přijímá a volá

¹¹¹ a toho veslem požene, kdo mešká.

¹¹² A jako na podzim strom neodolá

¹¹³ a upouští list za listem, až země

¹¹⁴ má jeho ozdobu, však sněť je holá,

¹¹⁵ tak se i hříšné Adamovo plémě

¹¹⁶ k onomu břehu trousilo, jak ptáky

¹¹⁷ když píseň na čihadlo vábí jemně.

¹¹⁸ A potom pluli tmavým proudem taky,

¹¹⁹ však než se v dálce ztratily ty davy,

¹²⁰ už nových zas tu byly celé mraky.

¹²¹ "Můj synu," řekl mistr přelaskavý,

¹²² "kdo v hněvu božím zemřou zatvrzeni,

¹²³ sem přijdou, ze všech zemí všechny stavy,

¹²⁴ a nemohou se dočkat převezení,

¹²⁵ neb spravedlnost boží tak je žene,

¹²⁶ že jejich strach se v touhu vřelou mění.

¹²⁷ Sem nejdou duše dobrem zachráněné,

¹²⁸ a proto, když ti Charon takto laje,

¹²⁹ víš, co je smysl řeči rozezlené."

¹³⁰ Když domluvil, tu ony temné kraje

¹³¹ se zachvěly, že při vzpomínce na to

¹³² i dnes tvář moje potem zalita je,

¹³³ a zem, jež pláčem proměněna v bláto,

¹³⁴ vydala vichr a v něm blesk tak děsný

¹³⁵ že jasné cítění mi bylo vzato

¹³⁶ a klesl jsem jak ten, kdo padá ve sny.

  ¹ Hluboký sen mi hromu rána děsná

  ² přervala v hlavě, že jsem procit' skokem

  ³ jak ten, kdo mocí vyburcován ze sna.

  ⁴ I rozhléd' jsem se odpočatým okem,

  ⁵ bych poznal hned a nedával se másti,

  ⁶ kde jsem se octl v spánku přehlubokém.

  ⁷ A pravda je, že stál jsem nad propastí

  ⁸ údolí toho, jež tak plno bolu,

  ⁹ že jako hrom jím znějí nářky strastí.

 ¹⁰ Když pak jsem pohled upřel ke dnu dolů,

 ¹¹ tma byla tam a mlha bez rozhledu,

 ¹² že tvary věcí splývaly v ní spolu.

 ¹³ "Do světa slepého tě nyní vedu,"

 ¹⁴ mi pravil básník celý zesinalý,

 ¹⁵ "ty kráčej za mnou, jak já půjdu vpředu."

 ¹⁶ Když vidím, jak se jemu pohled kalí,

 ¹⁷ pravím: "Když tebe duch můj blednout vidí,

 ¹⁸ jak sám bych klidný zůstat moh' já malý?".

 ¹⁹ On na to zas: "To s úzkostí těch lidí

 ²⁰ tam dole soucit je, co mě tak mění,

 ²¹ ne bázeň, za kterou se každý stydí.

 ²² Však pojďme už a nechme otálení!"

 ²³ I vykročil a do prvého kruhu,

 ²⁴ jenž spíná propast, veď mne bez prodlení.

 ²⁵ V sluch nevnikal mně ani mému druhu

 ²⁶ jediný nářek, jenom tiché steny

 ²⁷ brázdily věčný vzduch těch temných luhů.

 ²⁸ Tam trápily se, ale netrýzněny,

 ²⁹ veliké davy v teskném prodlévání,

 ³⁰ a mezi nimi muži, děti, ženy.

 ³¹ Řek' dobrý mistr: "Neptáš se mne ani,

 ³² kdo duchové jsou, jichž tu vidíš dosti?

 ³³ Však věz, než níže půjdeme tou strání,

 ³⁴ že nezhřešili, avšak jejich ctnosti

 ³⁵ jim nestačí: křest přece nepřijali,

 ³⁶ jenž ve tvé víře slib je blaženosti.

 ³⁷ Před Kristem ještě životem se brali

 ³⁸ a Boha nectili tak, jak se sluší.

 ³⁹ Jsem jeden z nich, znám všechny jejich žaly.

 ⁴⁰ Pro vadu tu a ne snad pro hřích duší

 ⁴¹ jsme ztraceni a bez vůle a síly,

 ⁴² však s touhou po spáse, již každý tuší."

 ⁴³ Mne sklíčilo, co slyšel jsem v tu chvíli,

 ⁴⁴ neb lidi s velkou úctou jmenované

 ⁴⁵ jsem poznával, že v předpeklí tom byli.

 ⁴⁶ "Pověz mi, drahý mistře můj a pane,"

 ⁴⁷ já začal, jist si býti vírou chtěje,

 ⁴⁸ jež překonává všechny bludy plané,

 ⁴⁹ "zda někdo došel z této beznaděje

 ⁵⁰ vlastní či cizí zásluhou kdy spásy?"

 ⁵¹ On skrytý smysl znal, jenž v řeči mé je,

 ⁵² a řek': "Já nový tady byl v ty časy,

 ⁵³ kdy sestoupil muž mocný, plný slávy,

 ⁵⁴ jenž korunu měl vítězství a krásy.

 ⁵⁵ Vzal praotcův stín s sebou z této vřavy,

 ⁵⁶ s ním Abel, Noe šli a Mojžíš dále,

 ⁵⁷ jenž dal i zachovával zákon pravý;

 ⁵⁸ vzal Abrahama, Davida vzal krále,

 ⁵⁹ Jakuba s otcem, rodinou i syny

 ⁶⁰ a s Rachel, pro niž pracoval tak dbale,

 ⁶¹ vzal mnohé z těch, kdo nepoznali viny,

 ⁶² aby se v ráji blaženými stali.

 ⁶³ Před nimi nebyl spasen nikdo jiný."

 ⁶⁴ My za té řeči v cestě neustali,

 ⁶⁵ však rychleji jsme pokročili spíše

 ⁶⁶ lesem, v němž duchové jak stromy stáli.

 ⁶⁷ Takto jsme kousek cesty sešli s výše,

 ⁶⁸ když uviděl jsem oheň, jenž svou září

 ⁶⁹ přemohl v polokouli temnot říše.

 ⁷⁰ Ač zpovzdáli jsem hleděl jako šláři,

 ⁷¹ přec jasně dost jsem spatřil při pohledu,

 ⁷² že jsou tam lidé úctyhodných tváří.

 ⁷³ "Ó ty, v němž ctím i umění i vědu,

 ⁷⁴ kdo oni jsou, jimž dopřáno je práva,

 ⁷⁵ že žijí zvlášť, ne v oněch druhých středu?"

 ⁷⁶ A on: "Že dosud pochvala a sláva

 ⁷⁷ ve světě tvém se jejich dílu splácí,

 ⁷⁸ proto i zde se výsada jim dává."

 ⁷⁹ Vtom slyším hlas, jenž mocně zaburácí:

 ⁸⁰ "Čest nejvyššímu básníku buď vzdána!

 ⁸¹ Stín jeho zaniklý se opět vrací."

 ⁸² Když slova zmlkla, tichem překonána,

 ⁸³ šly čtyři stíny blíže, krásné hlavy.

 ⁸⁴ Strast ani slast jim není v tvářích psána.

 ⁸⁵ Tu dobrotivý mistr můj mi praví:

 ⁸⁶ "Viz toho, který meč tu drží v pěsti,

 ⁸⁷ jda před druhými jako velmož pravý:

 ⁸⁸ To Homér, pěvec svrchovaný jesti,

 ⁸⁹ satirik Horác kráčí druhý za ním,

 ⁹⁰ Ovid, a Lukan jím se dají vésti.

 ⁹¹ Spojeni se mnou jménem, povoláním,

 ⁹² jak hlas ti zjevil, ctí mě všichni spolu

 ⁹³ a pravdu mají se svým uctíváním."

 ⁹⁴ I zřel jsem pohromadě krásnou školu

 ⁹⁵ onoho pána zpěvu mocné síly,

 ⁹⁶ jenž se jak orel vznáší u vrcholů.

 ⁹⁷ Když radili se mezi sebou chvíli,

 ⁹⁸ mně pokynuli s vlídnou laskavostí.

 ⁹⁹ Tu na mne usmál se můj mistr milý.

¹⁰⁰ Pak prokázali poct mi ještě dosti

¹⁰¹ a přijali mě do kruhu svých duší,

¹⁰² že šestý byl jsem v jejich společnosti.

¹⁰³ V souladu šli jsme, jejž nic neporuší,

¹⁰⁴ a za hovorů, jež tam krásně zněly,

¹⁰⁵ tak jako zde se o nich mlčet sluší.

¹⁰⁶ Přišli jsme na místo, kde zámek skvělý

¹⁰⁷ sedmkrát obehnaný mocným zdivem

¹⁰⁸ a s říčkou dokola jsme uviděli.

¹⁰⁹ Přes tu jak po suchu jsme přešli divem,

¹¹⁰ a sedmi branami jsem vešel s nimi,

¹¹¹ až na luhu jsme byli svěžím, snivém.

¹¹² Byli tam lidé s mravy vážně ctnými,

¹¹³ s pohledem plným laskavosti dbalé,

¹¹⁴ mluvící zřídka, hlasy lahodnými.

¹¹⁵ S mudrci pak jsme pokročili dále

¹¹⁶ k místu, jež na výšině jasné leží,

¹¹⁷ kde všechny pozorovat moh' jsem stále.

¹¹⁸ Přede mnou dole na zeleni svěží

¹¹⁹ veliké duchy uviděl jsem v kruhu,

¹²⁰ že nadšení své držel jsem jen stěží.

¹²¹ Tam na Elektru v řadě jejích druhů

¹²² a na Aenea s Hektorem jsem hleděl;

¹²³ Caesar stál s orlím zrakem na tom luhu.

¹²⁴ Penthesilea, Cammilla, já věděl,

¹²⁵ byly tam též, a u nich Lavinia,

¹²⁶ s níž král Latinus, otec její seděl.

¹²⁷ Bruta jsem zřel, jenž zahnal Tarquinia,

¹²⁸ Lukrecii a stranou Saladina.

¹²⁹ Hle, Martia, Julia, Cornelia!

¹³⁰ A když jsem pohlédl zas v místa jiná,

¹³¹ spatřil jsem mistra vědců všech a pána

¹³² ve sboru těch, jež vede moudrost činná,

¹³³ kde pocta všech mu bývá zjevována.

¹³⁴ Tam Sokrates a Platon čestná místa

¹³⁵ po jeho boku mají ponechána.

¹³⁶ Demokrit, jemuž náhoda vše čistá,

¹³⁷ Anaxagoras, Herakleitos, Zeno,

¹³⁸ Thales a Seneca s ním moralista,

¹³⁹ Dioskurid má místo vyhrazeno.

¹⁴⁰ Zřím Tullia i Empedokla tváře

¹⁴¹ i pěvce, jemuž Orfeus je jméno.

¹⁴² Na Ptolemaia hledím, na hvězdáře,

¹⁴³ Euklida, Avicennu, na Galena

¹⁴⁴ i Averroa, tvůrce komentáře.

¹⁴⁵ Nemohu vypsat všechna jejich jména,

¹⁴⁶ neb dál mne pudí látka mého díla

¹⁴⁷ a slov mi najít nedá stálá změna.

¹⁴⁸ Z družiny šesti dvojice pak zbyla.

¹⁴⁹ Tu jinou cestou vůdce bez prodlení

¹⁵⁰ mne z ticha vyved' tam, kde bouře vyla,

¹⁵¹ a do míst přišel jsem, kde světla není.

  ¹ Z prvého kruhu tak jsem sešel dolů

  ² do druhého, jenž menší prostor svírá,

  ³ však obsahuje nářků víc a bolů.

  ⁴ Tam Minos zuby ceně hrozně zírá:

  ⁵ při vstupu každého sám zkoumá viny

  ⁶ a soudí, jakby chvost byl trestu míra.

  ⁷ Když totiž duše bědná pro své činy

  ⁸ sem přijde, vyzpovídá se mu zcela,

  ⁹ a on, jenž hříchy zná jak nikdo jiný,

 ¹⁰ ví hned, kam v pekle dostat by se měla:

 ¹¹ o kolik stupňů níž jí místo sluší,

 ¹² tolikrát stočí ohon kolem těla.

 ¹³ U něho stále stojí mnoho duší,

 ¹⁴ jež vyslechnuvše ortel, do propasti

 ¹⁵ pak sestupují dolů v kruhy užší.

 ¹⁶ "Ó ty, jenž vcházíš do míst muk a strastí,"

 ¹⁷ křik spustil Minos, když mne spatřil z dáli,

 ¹⁸ a chvíli dal se v úřadě svém zmásti,

 ¹⁹ "jen ať tě šířka vchodu neošálí -

 ²⁰ rozvaž si cestu, než se vydáš na ni!"

 ²¹ "Proč bouříš tak?" řek' vůdce na křik stálý.

 ²² "Nic v cestě určené mu nezabrání.

 ²³ Tak chtějí tomu tam, kde vše se zmůže,

 ²⁴ cokoli chtějí. Neptej se už ani!"

 ²⁵ Vtom bolné zvuky, jak když úž a úže

 ²⁶ se hrdlo stahuje, mi k sluchu zněly

 ²⁷ tak naléhavě, jak jen nářek může.

 ²⁸ V těch místech den i světlo oněměly,

 ²⁹ však vzduch jak moře v děsné bouři ječí,

 ³⁰ jak vichry protivné by sraz tu měly.

 ³¹ Smršť pekelná, jež vztekem všechno předčí,

 ³² ty duchy unáší a do muk vhání,

 ³³ že svíjejí se bolem jako v křeči.

 ³⁴ A když jsou takto nad sráz v zkázu štváni,

 ³⁵ pláč jejich, křik a rouhání zní strašně,

 ³⁶ i proti boží moci pusté lání.

 ³⁷ I zvěděl jsem, že ti, kdo prostopášně

 ³⁸ hřešili tělem, pykat musí tady,

 ³⁹ ti, u nichž rozum překonaly vášně.

 ⁴⁰ A jako špačci, když se začnou chlady,

 ⁴¹ se slétají a v hejně táhnou spolu,

 ⁴² tak také těchto bědných duchů řady

 ⁴³ se ve větru hned nahoru, hned dolů

 ⁴⁴ zmítají vědouce, že nedosáhnou

 ⁴⁵ úlevy ani ulehčení v bolu.

 ⁴⁶ Jak jeřáby, když zpívajíce táhnou

 ⁴⁷ a dlouhou čmouhu po obloze tvoří,

 ⁴⁸ tak stíny viděl jsem už chvíli drahnou,

 ⁴⁹ které smršť temná do svých vírů noří,

 ⁵⁰ a řek' jsem: "Mistře, kdo jsou ti v tom davu,

 ⁵¹ ti duchové, jež černý vzduch tak moří?"

 ⁵² "Ta první, o níž přeješ si mít zprávu,"

 ⁵³ mi odpověděl, "panovnicí byla,

 ⁵⁴ jež v říši mnoha řečí měla správu.

 ⁵⁵ Ta v zhýralosti neřestné tak žila,

 ⁵⁶ že zastřít chtějíc vlastní hanbu svoji,

 ⁵⁷ zákonem všechno smilstvo povolila.

 ⁵⁸ Toť Semiramis, o níž psáno stojí,

 ⁵⁹ že zdědila trůn svého chotě Nina

 ⁶⁰ v zemích, jichž nyní sultán dobyl v boji.

 ⁶¹ Tu druhou usmrtila láska jiná,

 ⁶² když rušila slib Sicheovi daný,

 ⁶³ třetí je Kleopatra, chtíči vinná."

 ⁶⁴ I Helenu zřím, pro niž vyvolány

 ⁶⁵ tak bědné doby, Achilla, jenž stále

 ⁶⁶ bojoval pro lásku, až zhynul z rány.

 ⁶⁷ Zde Paris, Tristan... Na tisíce dále

 ⁶⁸ stínů mi ukázal i vyjmenoval,

 ⁶⁹ z nichž každý život skončil v lásky žale.

 ⁷⁰ Tu při těch vzpomínkách, jež mistr choval

 ⁷¹ na reky dávných dob a krásné ženy,

 ⁷² smutek a soucit jakýsi mě ovál,

 ⁷³ a řek' jsem: "Rád bych, básníku můj ctěný,

 ⁷⁴ poznal ty stíny dva, jež, prosty tíže,

 ⁷⁵ jdou spolu jako větrem unášeny!"

 ⁷⁶ A on: "Jen posečkej, až budou blíže:

 ⁷⁷ s ochotou jistě odpovědí tobě,

 ⁷⁸ když oslovíš je láskou, jež je víže."

 ⁷⁹ Když vítr přivál k nám ty duše obě,

 ⁸⁰ já pravil jim: "Nám, duše zarmoucené,

 ⁸¹ povězte o sobě a o své době."

 ⁸² Jak holubi, jež roztoužení žene,

 ⁸³ že k hnízdu svému, ač jim vichr brání,

 ⁸⁴ slétají na peruti rozpřažené,

 ⁸⁵ tak od davu, v němž Dido byla paní,

 ⁸⁶ se odtrhli a hned k nám přiletěli,

 ⁸⁷ tak mocně volalo je moje přání.

 ⁸⁸ "Ó tvore soucitný a v dobru bdělý,

 ⁸⁹ jenž tmou jsi přišel na svém putování

 ⁹⁰ k nám, kteří svět jsme krví pokrápěli,

 ⁹¹ Pán světů kdyby slyšel naše lkání,

 ⁹² my pokoj bychom vyprosili tobě,

 ⁹³ že s naší bídou cítíš slitování.

 ⁹⁴ Když slyšet chceš nás, porozprávět sobě,

 ⁹⁵ my zůstanem, což jindy lze jen stěží,

 ⁹⁶ neb vichr právě ustal ve své zlobě.

 ⁹⁷ Mé rodné město leží na pobřeží,

 ⁹⁸ k němuž si řeka Pád svou cestu volí

 ⁹⁹ hledajíc klid i s vodou, jež v ní běží.

¹⁰⁰ Láska, jež plaché srdce rychle školí,

¹⁰¹ v mém druhu prudce vzplanula k mé kráse,

¹⁰² jejížto ztráta doposud mne bolí;

¹⁰³ láska, jež láskou jenom ztišit dá se,

¹⁰⁴ s ním spoutala mne touhou mocné síly,

¹⁰⁵ která, jak vidíš, nezaniká v čase;

¹⁰⁶ láska nás vedla k smrti v téže chvíli -

¹⁰⁷ však Kaina čeká na našeho vraha!"

¹⁰⁸ Těmito slovy ke mně promluvili.

¹⁰⁹ Uslyšev o žalu, jenž vzešel z blaha,

¹¹⁰ já hlavu klonil jsem a klopil zraky,

¹¹¹ až zeptal se mne básník: "Co tě zmáhá?"

¹¹² I odpověděl jsem: "Ó běda, jaký

¹¹³ stesk vroucí, jaké sladké rozhodnutí

¹¹⁴ ty dva sem vedlo mezi bol a mraky?"

¹¹⁵ Pak pravil jsem jim zase v žalném hnutí:

¹¹⁶ "Francesco, tvoje velké utrpení

¹¹⁷ mne k smutku dojímá a k slzám nutí!

¹¹⁸ Však pověz mi: v čas milostného chvění

¹¹⁹ jak počínali v lásce jste si spolu

¹²⁰ a jak jste poznali své roztoužení?"

¹²¹ Tu ona na to: "Není větších bolů,

¹²² než v době bídy vzpomínati blaha -

¹²³ to zná tvůj mistr, v němž jsi měl svou školu.

¹²⁴ Však chceš-li vědět, kam až kořen sahá

¹²⁵ té naší lásky, pro niž jsme ti milí,

¹²⁶ promluvím řečí, jež jen pro pláč váhá.

¹²⁷ My jednou čtli jsme v pouhé kratochvíli

¹²⁸ o Lancelottu, jak ho láska jala.

¹²⁹ Sami a bez úmyslů zlých jsme byli.

¹³⁰ Ta četba chvílemi nám vzhlédnout dala,

¹³¹ chvílemi zas nám při ní bledla líce -

¹³² na jednom místě však nám rozum vzala:

¹³³ Když četli jsme, jak úsměv milostnice

¹³⁴ s úst sladkých slíbal v náruživém chtění,

¹³⁵ on, jenž se ode mne teď nehne více,

¹³⁶ rty políbil mi v němém rozechvění.

¹³⁷ Kniha i básník byli Galeotto.

¹³⁸ A toho dne už nechali jsme čtení..."

¹³⁹ Zatím co jeden duch mi říkal toto,

¹⁴⁰ druhý tak zabědoval, s ním se nesa,

¹⁴¹ že bych byl umřel ze soucitu pro to.

¹⁴² I klesl jsem, jak mrtvé tělo klesá.

  ¹ Když vědomí mně znova přišlo zpátky,

  ² jež nad dvojicí příbuzných jsem ztratil,

  ³ s nimiž mne soucit uved' v žalné zmatky,

  ⁴ bol nový nových trpitelů hatil

  ⁵ mi všechen klid, ať kamkoli jsem dále

  ⁶ šel, pohlížel, či pohled poodvrátil.

  ⁷ Toť třetí kruh, kde deště neurvalé

  ⁸ padají těžké, chmurné, věčné, zrádné

  ⁹ a stejně prudké, stejně husté stále.

 ¹⁰ Lijavec kalný, krupobití chladné

 ¹¹ a sníh se spouští temným vzduchem víře,

 ¹² a všude tam, kam padne, země smrádne.

 ¹³ Cerberus, vrtkavé a kruté zvíře,

 ¹⁴ se třemi tlamami psím skřekem štěká

 ¹⁵ po každém, kdo se octne v oné díře.

 ¹⁶ Má oči rudé, vousem hlen mu stéká,

 ¹⁷ má velký bachor, na tlapách však drápy,

 ¹⁸ jimiž rve duchy, když se na ně vzteká.

 ¹⁹ Jak psi, tak vyjí v dešti, jenž je trápí,

 ²⁰ a jedním bokem druhý před ním chrání,

 ²¹ když chudáky je utýrané skrápí.

 ²² Plaz Cerberus své zuby znenadání vycenil,

 ²³ uzřev mne a mého Vůdce,

 ²⁴ a vzepjal každý úd, jímž hrůzu vhání.

 ²⁵ V tom okamžení pán můj roztáh' ruce,

 ²⁶ hned hlíny potom nabral plné dlaně

 ²⁷ a do tlam lačných vrhl mu ji prudce.

 ²⁸ Jak psisko, jež se sápe rozvztekaně,

 ²⁹ však ztiší se, když sousto pod tlapami

 ³⁰ svírá a hltavě se vrhá na ně,

 ³¹ tak ztichly také Cerberovy tlamy,

 ³² jež na duše tak štěkají čas celý,

 ³³ že ohluchnouti přály by si samy.

 ³⁴ My po těch stínech jsme tak procházeli,

 ³⁵ jež sráží déšť, a kladli jsme svou patu

 ³⁶ na jejich prázdna, jež se zdála těly.

 ³⁷ Na zemi každý ležel bez obratu,

 ³⁸ jen jeden sed' a zdvíhal oči chtivě,

 ³⁹ když kolem jsme se ubírali v chvatu.

 ⁴⁰ "Ó ty, jejž vedou sem v to peklo divé,

 ⁴¹ mne poznej," pravil, "můžeš-li a chceš-li,

 ⁴² vždyť než jsem sešel, na svět přišels dříve."

 ⁴³ Však já mu řek': "Jsi úzkostí tak sešlý,

 ⁴⁴ že v paměti své mám to za nejisto,

 ⁴⁵ zda jsme se dříve snad už někde sešli.

 ⁴⁶ Nuž, kdo jsi ty, jenž na tak hrozné místo

 ⁴⁷ byls uvržen k tak ohavnému trestu?

 ⁴⁸ Jsou větší, trpčích není však, toť jisto!"

 ⁴⁹ On řek": "I já jsem patřil tvému městu,

 ⁵⁰ v tom závisti vší překypělém lůně

 ⁵¹ života svého promarnil jsem cestu.

 ⁵² Vy měšťané jste říkali mi Čuně,

 ⁵³ a pro hřích ohavné mé hltavosti,

 ⁵⁴ jak vidíš, v lijavci má duše stůně.

 ⁵⁵ Já bědný nejsem sám v té zoufalosti:

 ⁵⁶ Trest stejný strh' nás všechny do propasti

 ⁵⁷ za stejný hřích." A tím už řek' mi dosti.

 ⁵⁸ Já odpověděl: "Čuně, ty svou strastí

 ⁵⁹ mě dojímáš, když vidím tvoji bídu.

 ⁶⁰ Však pověz, víš-li, co se má v mé vlasti

 ⁶¹ stát s měšťany v tom rozdvojeném lidu?

 ⁶² Jest spravedliv tam kdo? A proč je stále

 ⁶³ zbavuje rozbroj bezpečí a klidu?"

 ⁶⁴ A on mi řek' : "Svár potrvá i dále,

 ⁶⁵ až do krve, však potom divá strana

 ⁶⁶ zapudí druhou z města nenadále

 ⁶⁷ a na tři roky bude jí moc dána,

 ⁶⁸ až tím, jenž teď je v přízni u nich obou,

 ⁶⁹ jí z druhé bude zasazena rána.

 ⁷⁰ Ta pyšnit zase bude se svou dobou

 ⁷¹ a přemožené bude krutou paní,

 ⁷² ať odpovídá nářkem nebo zlobou.

 ⁷³ Jsou spravedliví dva, však neslyšáni:

 ⁷⁴ Lakomství, pýcha, závist - jiskry žhavé

 ⁷⁵ jsou tři, jež v srdcích vznítily to plání."

 ⁷⁶ Tím ukončil své vyprávění lkavé.

 ⁷⁷ A na to já: "Toť věru pravda svatá.

 ⁷⁸ Však rci, co toho příčiny jsou pravé?

 ⁷⁹ A co Tegghiaio čestný, Farinata,

 ⁸⁰ Arrigo, Mosca, Jakub Rusticucci

 ⁸¹ a ostatní, jichž mysl k dobru vzňatá,

 ⁸² pověz, kde jsou, ať duch můj tím se učí

 ⁸³ a zví, zda jejich sudbu správně tuší:

 ⁸⁴ Blaží je ráj, či peklo je tu mučí?"

 ⁸⁵ A on: "Jsou u těch nejčernějších duší,

 ⁸⁶ jež všechny ke dnu tlačí různé viny -

 ⁸⁷ spatříš je, sejdeš-li v ty kruhy užší.

 ⁸⁸ Však až zas vyjdeš do své domoviny,

 ⁸⁹ ostatním připomeň mne, o to prosím.

 ⁹⁰ Víc neřeknu už, ani zde kdo jiný."

 ⁹¹ Obrátil ke mně pohledem tak kosým

 ⁹² zkroucené oči hrůzou potrhané

 ⁹³ a klesl k ostatním těm slepcům bosým.

 ⁹⁴ A Vůdce řek' : "Ten dříve nepovstane,

 ⁹⁵ dokud zvuk polnice ho nevyprostí:

 ⁹⁶ Při výzvě archanděly zvěstované

 ⁹⁷ svůj hrob si každý najde, svoje kosti

 ⁹⁸ a podobu, by vyslech', co ho zděsí:

 ⁹⁹ Rozsudek, jenž ho volá do věčnosti."

¹⁰⁰ Tak kráčejíce ohavnou tou směsí

¹⁰¹ stínů a deště zvolna, zamyšleni,

¹⁰² o příštím žití vyprávěli jsme si.

¹⁰³ Řekl jsem: "Mistře, zda to utrpení

¹⁰⁴ po velkém výroku snad ještě vzroste,

¹⁰⁵ či snad se zmenší, či se nepozmění?"

¹⁰⁶ "Jen přidrž se své vědomosti prosté,

¹⁰⁷ jež dí: Čím k dokonalosti kdo výše,

¹⁰⁸ tím radost cítí víc i bolu osten.

¹⁰⁹ Ač zatracenci smutné této říše

¹¹⁰ dokonalosti nikdy nedosáhnou,

¹¹¹ než tady, tam by chtěli býti spíše."

¹¹² Tak cestou v kruhu šli jsme dobu drahnou,

¹¹³ víc mluvíce, než opakovat mohu,

¹¹⁴ až k místu, kde se stupně dolů táhnou.

¹¹⁵ Tam k Plutonu jsme přišli, k neznabohu.

  ¹ "Pape Satan, pape Satan aleppe,"

  ² tak začal Pluto drsným hlasem řváti,

  ³ však mistr vědy ctné a velkolepé

  ⁴ mne upokojil: "Nemusíš se báti!

  ⁵ On mocí žádnou nezabrání tobě

  ⁶ po této skále dál se dolů bráti!"

  ⁷ Pak tlamě, jež se nadýmala v zlobě,

  ⁸ zas pravil: "Zmlkni, vlku, marná jest ta

  ⁹ tvá zběsilost, ty sám se sžírej v sobě!

 ¹⁰ Ne bez důvodů sem nás vede cesta:

 ¹¹ Tak chtějí tomu tam, kde Michaela

 ¹² vyslali kdysi zločin pýchy ztrestat!"

 ¹³ A jako plachta větrem nabubřelá

 ¹⁴ hned splaskne sama, když se stěžeň zhroutí,

 ¹⁵ tak k zemi sklesla krutá šelma bdělá,

 ¹⁶ a my jsme sestoupili na své pouti

 ¹⁷ ve čtvrtý jícen, v němž vše mukou úpí,

 ¹⁸ jenž má zlo světa šmahem obsáhnouti.

 ¹⁹ Ó Boží spravedlnosti, kdo kupí,

 ²⁰ co jsem tam uzřel: tresty jen a strasti?

 ²¹ Proč k hříchu náchylný je duch náš tupý?

 ²² Jak na Charybdě proud se nad propastí

 ²³ o druhý roztříští, když s ním se sráží,

 ²⁴ tak lidi jsem tam zřel se rvát a másti.

 ²⁵ Jich byly houfy pod tou přísnou stráží,

 ²⁶ a v hlučné vřavě hrudi proti sobě

 ²⁷ valili břímě, které mnoho váží.

 ²⁸ Střetali se a obraceli v zlobě

 ²⁹ a navzájem si láli s velkým řevem:

 ³⁰ "Proč lakotíš?" - "Proč mrháš, říkám tobě?"

 ³¹ Tak vlevo v konci pravém, vpravo v levém

 ³² kroužili oním bludným tmavým kruhem,

 ³³ na sebe řvouce nevraživým hněvem

 ³⁴ a neustále v zápolení tuhém

 ³⁵ se v nový turnaj štvali zápasící.

 ³⁶ Sklíčeně ohlédnuv se za svým druhem,

 ³⁷ já pravil: "Mistře, rač mi vlídně říci:

 ³⁸ Bývali kněží ti, již trpí strašně

 ³⁹ zde po levici s ostříhanou kšticí?"

 ⁴⁰ A on: "To byli zaslepenci vášně

 ⁴¹ a žili sobě v pozemském svém čase

 ⁴² lakomě jedni, druzí prostopášně.

 ⁴³ To jasně říká štěkot v jejich hlase,

 ⁴⁴ když toho bodu v kruhu dojdou stěží,

 ⁴⁵ kde vina opačná je loučí zase.

 ⁴⁶ Ti holohlavci tady byli kněží,

 ⁴⁷ bývali papeži a kardinály,

 ⁴⁸ však lakota v nich vládla bez otěží."

 ⁴⁹ Já zas : "Můj mistře, zdaž by nepoznaly

 ⁵⁰ mé zraky v davu tom a v jeho vření

 ⁵¹ někoho z těch, kdo tomu zlu se vzdali?"

 ⁵² On řekl však: "Ne, ani pomyšlení,

 ⁵³ neboť ta neřest, jež je znetvořila,

 ⁵⁴ i zde je ještě k nepoznání mění.

 ⁵⁵ V boj ten je věčně jakási štve síla.

 ⁵⁶ Ti vstanou z hrobu se zaťatou dlaní

 ⁵⁷ a oni s kšticí vyškubanou z týla.

 ⁵⁸ Chamtění hříšné, hříšné rozmrhání

 ⁵⁹ nároků zbavily je na svět krásy -

 ⁶⁰ trest jejich líčit nemusím už ani.

 ⁶¹ Sám, synu drahý, poznáváš tu asi,

 ⁶² jak fraškovitě Štěstěna si vede

 ⁶³ s dary, jichž lidský rod tak žádává si,

 ⁶⁴ neb pod měsícem všechno zlato bledé

 ⁶⁵ z těch duší ani jednu z nepokoje

 ⁶⁶ a z utrpení k míru nevyvede!"

 ⁶⁷ "Můj mistře," řek' jsem, "vysvětli mi, kdo je

 ⁶⁸ ta Štěstěna, již jmenoval jsi právě,

 ⁶⁹ že v moci má všech světských statků zdroje?"

 ⁷⁰ "Tvorové bláhoví," řek' přemítavě,

 ⁷¹ "vám nevědomost všechen rozhled maří!

 ⁷² Nuž poslouchej a ulož si to v hlavě:

 ⁷³ On, jehož moudrost se vším hospodaří,

 ⁷⁴ on stvořil nebe i ty, již je řídí,

 ⁷⁵ že každou stranu osvítí svou září,

 ⁷⁶ a světla nebes rozdílí a třídí:

 ⁷⁷ Tak určil také vůdkyni a paní,

 ⁷⁸ jež rozvrhuje lesk i v říši lidí,

 ⁷⁹ by statky občas v náhlém vystřídání

 ⁸⁰ přenesla s rodu na rod k nové správě,

 ⁸¹ ať jakkoli se tomu člověk brání.

 ⁸² Ten národ úpí, druhý vládne v slávě,

 ⁸³ vše podle vůle té, jak tuší mnozí,

 ⁸⁴ jež ztajena je jako zmije v trávě.

 ⁸⁵ Váš rozum jejich plánů neohrozí,

 ⁸⁶ neb soudí, kuje pikle své a vládne

 ⁸⁷ svou říší sama jako jiní bozi.

 ⁸⁸ Rozvahy v díle nezdrží ji žádné,

 ⁸⁹ vždy nutností je k spěchu dále štvána

 ⁹⁰ a dojde proto rychle k změně zrádné.

 ⁹¹ Toť ona, jež je často křižována

 ⁹² tím, jenž ji kárá chváliti ji maje:

 ⁹³ Od něho nejspíše ji stihne hana.

 ⁹⁴ Však ona nedbá nic, neb blažena je

 ⁹⁵ a ostatních všech prvých tvorů v čele

 ⁹⁶ si bezstarostně se svou koulí hraje.

 ⁹⁷ Však sestupme v kraj věčných bolů směle:

 ⁹⁸ Zapadá hvězda, která vzešla v čase,

 ⁹⁹ kdy vyšel jsem, a meškat nelze déle!"

¹⁰⁰ Přešedše v kruhu na druhý břeh zase,

¹⁰¹ přišli jsme k studni, jež se dme a pění

¹⁰² a teče strouhou, jež z ní vylévá se.

¹⁰³ Ta voda potom v temný nach se mění

¹⁰⁴ a ve vln jejích tmavém doprovodu

¹⁰⁵ jsme drsnou cestou sešli bez prodlení.

¹⁰⁶ Styx je pak jméno bahnitého brodu,

¹⁰⁷ jejž tok ten dole na dně strže tvoří,

¹⁰⁸ když s šedých strání přivede svou vodu.

¹⁰⁹ A když jsem stanul dole na podhoří,

¹¹⁰ já uzřel v bahně lidi v divém shluku:

¹¹¹ nazí se rvali ve hněvu a v hoři

¹¹² nevztahujíce na sebe jen ruku,

¹¹³ však drásali se nohou, hrudí, hlavou,

¹¹⁴ a kousáním si působili muku.

¹¹⁵ A mistr řekl: "Vidíš havěť dravou?

¹¹⁶ To duše těch, v nichž vládly hněvu vášně.

¹¹⁷ Však chci, bys poznal náplň trestu pravou:

¹¹⁸ I pod tou vodou duše trpí strašně,

¹¹⁹ jak bubliny ti prozrazuji na ní,

¹²⁰ duše, jež hřešily tak prostopášně.

¹²¹ Stlačeny v bláto říkají: ,Že ani

¹²² ve vzduchu sladkém nebyly jsme rády,

¹²³ neb nitrem šlo nám líných dýmů vání,

¹²⁴ teď v kalu černém smutně hynem tady!'

¹²⁵ Tak bublavě se jim to z hrdel valí,

¹²⁶ co nepovědí slovem prostým vady."

¹²⁷ Tu dál jsme z bahna těžkého se brali

¹²⁸ stezkou, jež mezi ním a břehem běží,

¹²⁹ a k tonoucím jsme zraky upírali,

¹³⁰ až konečně jsme přišli k velké věži.

  ¹ Já pokračuji zas a dím, že spíše

  ² než na úpatí pod věží jsme stáli,

  ³ bezděky oči pozdvihli jsme výše,

  ⁴ kde plaménky dva na ní plápolaly

  ⁵ a jiný zas jim odpovídal hoře

  ⁶ před námi kdesi v nedozírné dáli.

  ⁷ Tu jemu, jenž je moudrosti vší moře,

  ⁸ jsem řek': "Co je ten oheň? Co mu hlásí

  ⁹ ten druhý? Kdo je nítí na té hoře?"

 ¹⁰ A on: "Tam na vlnách, jež kalně kvasí,

 ¹¹ už můžeš spatřit, na co čeká se tu,

 ¹² ač v rozhledu ti mlha brání asi."

 ¹³ Nikdy šíp lukem vymrštěný k letu

 ¹⁴ do vzduchu klidného tak rychlý není,

 ¹⁵ jak člunek mířit od protějších světů

 ¹⁶ k nám vodou spatřil jsem pln rozrušení.

 ¹⁷ Byl svěřen jedinému převozníku,

 ¹⁸ jenž lál: "Už přišels, synu zatracení?"

 ¹⁹ "Flegie, Flegie, nech toho křiku,"

 ²⁰ řek' pán můj, "déle nezůstanem tady,

 ²¹ než bahno přebrodíme v okamžiku!"

 ²² Jak někdo, kdo si není vědom zrady,

 ²³ však ošálen se cítí znenadála,

 ²⁴ tak Flegias řval hněvem nad úklady.

 ²⁵ Přijala vůdce ona bárka malá,

 ²⁶ však až když já jsem za ním vkročil druhý,

 ²⁷ pak teprve se zatíženou zdála.

 ²⁸ A jen co v ní jsme byli, hlubší pruhy

 ²⁹ brázdila stará bárka těžkou pěnou,

 ³⁰ nežli když jindy jela těmi kruhy.

 ³¹ My pluli mrtvou vodou rozbahněnou,

 ³² když zdvih' se kdosi z těch, jež bláto smáčí:

 ³³ "Kdo jde sem před hodinou přisouzenou?"

 ³⁴ A já: "Jsem ten, jenž tudy pouze kráčí.

 ³⁵ Leč kdo jsi ty, jenž pošpiněn jsi kalem?"

 ³⁶ Tu na to on mi: "Já jsem ten, jenž pláči."

 ³⁷ Já zase: "Vrať se nazpět se svým žalem,

 ³⁸ kam, zatračenče, odsouzen jsi v muce -

 ³⁹ znám tě, ač bahnem celý skryt jsi málem!"

 ⁴⁰ Tu ruce vztáhl k lodici, však vůdce

 ⁴¹ můj odstrčil ho v zlosti, jež v něm plála.

 ⁴² "Pryč, se psy ostatními!" řekl prudce,

 ⁴³ pak objal, políbil mě znenadála

 ⁴⁴ a pravil: "Duše hněvná! Požehnána

 ⁴⁵ buď ona, která tebou obtěžkala!

 ⁴⁶ Ta duše byla pýchou znamenána,

 ⁴⁷ ctnost nižádná jí nepomohla k spáse,

 ⁴⁸ a proto takto je teď vztekem štvána.

 ⁴⁹ Tak mnohý za slavného krále má se,

 ⁵⁰ však na zemi jen pohrdání získá

 ⁵¹ a tady bude pokálen jak prase!"

 ⁵² A já: "Můj mistře, rád bych do bahniska

 ⁵³ jej tady dříve spatřil ponořena,

 ⁵⁴ než opustíme tato bláta slizká!"

 ⁵⁵ On kýv': "Dřív nežli objeví se stěna

 ⁵⁶ pobřežní, jak si přeješ, tak se stane -

 ⁵⁷ ta touha nesmí zůstat nesplněna."

 ⁵⁸ Hned nato ústrky zřím neslýchané

 ⁵⁹ i vše, co od zbahněnců se mu dělo,

 ⁶⁰ že dosud za to chválím tě, ó Pane!

 ⁶¹ "Bij Filippa Argentiho!" tam znělo,

 ⁶² a florentský duch v divné posedlosti

 ⁶³ zatínal zuby ve své vlastní tělo.

 ⁶⁴ Tam jsme ho nechali - už o něm dosti!

 ⁶⁵ Do uší náhle se mi nářky vryly,

 ⁶⁶ že oči vpřed jsem upřel v dychtivosti.

 ⁶⁷ Řekl můj dobrý mistr: "Synu milý,

 ⁶⁸ přichází město, jež je sídlem Dita,

 ⁶⁹ a vážní měšťané v něm v houfech šílí."

 ⁷⁰ Já pravil: "Mistře, věru, už mi svítá.

 ⁷¹ V údolí vidím rudých mešit řady -

 ⁷² každá se, jak by z ohně rostla, kmitá."

 ⁷³ "Žár věčný," řek', "ty věže a ty hrady

 ⁷⁴ svou záři z nitra rudým ohněm halí,

 ⁷⁵ jak vidíš to v tom spodním pekle tady."

 ⁷⁶ Pak připluli jsme před vysoké valy,

 ⁷⁷ jež obklopují město beznaděje,

 ⁷⁸ a hradby jejich z ocele se zdály.

 ⁷⁹ Ne bez oklik, jak se to cestou děje,

 ⁸⁰ došli jsme tam, kde lodník ochraptěle

 ⁸¹ zakřičel na nás: "Vystupte, vchod zde je!"

 ⁸² Tam u brány jsem spatřil davy celé

 ⁸³ těch, co jak déšť kdys padli s nebes výše.

 ⁸⁴ Ti reptali: "Kdo před svou smrtí v těle

 ⁸⁵ se odvažuje v mrtvých lidí říše?"

 ⁸⁶ Tu mistr pokynul jim na znamení,

 ⁸⁷ že s nimi sám by promluvit chtěl tiše.

 ⁸⁸ I přitlumili trochu zlostné vření

 ⁸⁹ řkouce: "Ty pojď, však onen ať se vrátí,

 ⁹⁰ jenž troufal si, kam dovolen vstup není.

 ⁹¹ Ať nazpět cestu šílenou si krátí

 ⁹² jak dovede, však ty tu zůstaň zatím,

 ⁹³ který s ním chtěl ses říší temnot bráti!"

 ⁹⁴ Čtenáři, věz, že zachvěl jsem se nad tím,

 ⁹⁵ co skuhrali v své řeči jedovaté,

 ⁹⁶ strachem, že na svět se už nenavrátím.

 ⁹⁷ "Můj drahý vůdče, jenž jsi sedmkráte,

 ⁹⁸ ba častěji, mne vyved' z nebezpečí,

 ⁹⁹ jež v cestu se mi kladlo vrchovaté,

¹⁰⁰ ani zde, prosím, neber mi svou péči!

¹⁰¹ Však ve svých stopách navraťme se spolu,

¹⁰² když v cestě dál nám brání hrozba něčí!"

¹⁰³ Leč pán, jenž vedl mne tou říší bolů,

¹⁰⁴ mi řek' : "Strach neměj, že nám v další pouti

¹⁰⁵ kdo zabrání: nám určeno jít dolů!

¹⁰⁶ Zde posečkej, a duch tvůj, jenž se hroutí,

¹⁰⁷ ať zatím dobrou nadějí se kojí.

¹⁰⁸ Vždyť nedám ti tu přece zahynouti!"

¹⁰⁹ Tak šel a zanechal mne v nepokoji

¹¹⁰ můj sladký otec, neb v mé bědné hlavě

¹¹¹ "Ano" a "Ne" se potýká a rojí.

¹¹² Já nezaslech' jsem, co jim řekl právě,

¹¹³ však nepostál tam příliš dlouho s nimi,

¹¹⁴ když všichni dovnitř prchli v hrozné vřavě.

¹¹⁵ Zapadly brány za odpůrci mými,

¹¹⁶ my venku s mistrem zůstali jsme sami,

¹¹⁷ jenž ke mně přistoup' kroky rozvážnými,

¹¹⁸ zrak sklopen k zemi, jaksi s obavami,

¹¹⁹ a vraště čelo povzdechl si stranou:

¹²⁰ "Kdo vchod v ty domy žalu zavírá mi?"

¹²¹ A mně pak pravil: "Tvář mou pohněvanou

¹²² mi neměj za zlé - zvítězím v tom sporu,

¹²³ ať ti tam vztekem sebevětším planou!

¹²⁴ To není první případ jejich vzdoru:

¹²⁵ Tak jednali u méně tajné brány,

¹²⁶ jež od těch dob už není na závoru

¹²⁷ a na níž četls nápis nadepsaný.

¹²⁸ Od ní už dolů k nám se strání nese

¹²⁹ a bez průvodu spěchá sem v ty strany

¹³⁰ ten, jemuž město jistě otevře se!"

  ¹ Bledost, jež z bázně na mé tváři byla,

  ² když vůdce obrátil se znenadání,

  ³ že ztajil novou bázeň, způsobila.

  ⁴ I zastavil se jako v naslouchání,

  ⁵ poznav, že zrakem pouhým nerozdvojí

  ⁶ vzduch temný ani husté mlhy vání.

  ⁷ "My zvítězit přec máme v tomto boji,"

  ⁸ promluvil, "ne? ... Což nedodrží slova?

  ⁹ Proč otálí a k nám se nepřipojí?"

 ¹⁰ Já poznával, když takto začal znova,

 ¹¹ že zastřít chce, co napověděl temně,

 ¹² řečí, jež nyní smysl jiný chová.

 ¹³ Přec úzkost zvýšila ta slova ve mně,

 ¹⁴ neb tušil jsem, že v řeči přerušené

 ¹⁵ se ještě horší význam tají němě.

 ¹⁶ "Nesejde nikdo," strach se ptát mě žene,

 ¹⁷ "z prvého stupně, z těch, kdož bez naděje

 ¹⁸ žít mají za trest v říši zavržené,

 ¹⁹ až na dno škeble?" A on: "Zřídka děje

 ²⁰ se to, že kráčet někomu z nás přáno

 ²¹ tou cestou, po níž kráčet nyní mně je.

 ²² Už jednou byl jsem tady dole, ano:

 ²³ když krutá Erichtho mě zaklínala,

 ²⁴ jíž stíny k tělům volat zpět je dáno.

 ²⁵ Má duše krátko stranou těla stála,

 ²⁶ když pro duši mi jít za hradbu vnější

 ²⁷ do kruhu Jidášova přikázala.

 ²⁸ To kout je nejnižší a nejtajnější

 ²⁹ a nejvíc nebes vzdálen je i vzduchu.

 ³⁰ Znám dobře cestu - strach svůj ukonejši!

 ³¹ Bahnisko, nad nímž všude plno puchu,

 ³² zde obepíná toto město bolů,

 ³³ kam proniknouti nelze bez rozruchu."

 ³⁴ Co ještě řekl, když jsme stáli spolu,

 ³⁵ už nevím, neboť moje oči tkvěly

 ³⁶ na věži, jež má římsy na vrcholu,

 ³⁷ kde napřímeny v ohni vzhůru čněly

 ³⁸ tři furie, ty rvavé družky ďasů,

 ³⁹ se ženským chováním, ženskými těly.

 ⁴⁰ Zelené hydry měly kolem pasů,

 ⁴¹ na zlobných hlavách zmije zlé a chtivé

 ⁴² nad čely ježily se místo vlasů.

 ⁴³ A potom on, jenž dobře znal už dříve

 ⁴⁴ královny věčných nářků služebnice,

 ⁴⁵ mi řek': "Hle, to jsou Erinye divé,

 ⁴⁶ Megeru tady vidíš u levice,

 ⁴⁷ Alekto ona je, jež vpravo vzlyká,

 ⁴⁸ uprostřed Tisifona." Neřek' více.

 ⁴⁹ Rvou nehty prsy své, až krev z nich stříká,

 ⁵⁰ vřeští a pěstmi bijí se tak prudce,

 ⁵¹ že jsem se strachem skrýval za básníka.

 ⁵² "Přijď, Meduso, ať zkamení tu v muce!"

 ⁵³ křičely na mne shlížejíce v zlobě,

 ⁵⁴ "Thesea špatně ztrestaly jsme, svůdce!"

 ⁵⁵ "Ty odvrať se a zastři oči obě:

 ⁵⁶ Přijde-li Gorgona a zrakem na ní

 ⁵⁷ utkvíš-li, navždy návrat zmaříš sobě!"

 ⁵⁸ Tak mistr řek', a nevěřil mi ani,

 ⁵⁹ že vlastní rukou provedu to šťastně,

 ⁶⁰ sám obrátiv mě, zrak mi zakryl dlaní.

 ⁶¹ Ó vy, kdož zdravě myslíte a jasně,

 ⁶² vnímejte poučení, které skryto

 ⁶³ je pod závojem veršů divné básně!

 ⁶⁴ Vtom nad prudkými vlnami už zní to,

 ⁶⁵ jak děsný rachot bouře rozvichřené,

 ⁶⁶ jímž zachvěly se oba břehy tyto.

 ⁶⁷ To bylo, jako když se vítr žene,

 ⁶⁸ jenž z proměn teplot zdvíhá se a padá

 ⁶⁹ a na stráně se vrhá zalesněné,

 ⁷⁰ větve i květy rve a sílu skládá,

 ⁷¹ by rozvířil pak velké mračno prachu,

 ⁷² a rozháněl i pastevce i stáda.

 ⁷³ Tu oči pustil mi: "Už beze strachu

 ⁷⁴ zrak upřít můžeš k oné staré pěně,

 ⁷⁵ kde dým je nejostřejší, plný pachu!"

 ⁷⁶ Jak ve vodě se žáby ustrašeně

 ⁷⁷ rozprchnou, když je zmije v klidu ruší,

 ⁷⁸ a do bahna se skryjí přikrčeně,

 ⁷⁹ tak uviděl jsem na tisíce duší

 ⁸⁰ před jedním prchat, jenž tu suchou nohou

 ⁸¹ Styx přecházel a dým, jenž byl tam tužší,

 ⁸² rozháněl zvolna levicí svou strohou,

 ⁸³ aby měl jasno kolem obličeje,

 ⁸⁴ a to jen činilo mu obtíž mnohou.

 ⁸⁵ Já všiml si, že s nebe na cestě je,

 ⁸⁶ a k mistru ohléd' jsem se. Ten mi kynul,

 ⁸⁷ bych poklonil se s úctou, jaká hřeje.

 ⁸⁸ Ach, jaký hněv se poslu s tváře linul!

 ⁸⁹ Přikročí, prutem bránu otevře si,

 ⁹⁰ jako by kolem všechen odpor minul.

 ⁹¹ "Ó rode svržený a štvaný běsy,"

 ⁹² promluvil na tom prahu muky, "máte

 ⁹³ k zpupnosti důvod, že tak troufáte si?

 ⁹⁴ Proč proti této vůli povstáváte,

 ⁹⁵ jež nikdy neumenší svého cíle

 ⁹⁶ a zvětšila vám žal už mnohokráte?

 ⁹⁷ Nač osudu se vzpírat zarputile?

 ⁹⁸ Jen vzpomeňte, že Cerberus váš chlupy

 ⁹⁹ až podnes nemá na bradě a v týle."

¹⁰⁰ Pak blátem zpět šel, středem jejich tlupy,

¹⁰¹ a slova neřek' nám; šel v nepokoji

¹⁰² jak muž, v němž jiné starosti se kupí

¹⁰³ než ta, že někdo se tu čehos bojí.

¹⁰⁴ Na cestu do té říše jsme se dali,

¹⁰⁵ jisti si svatým slovem, v němž nám stojí.

¹⁰⁶ Teď bez překážky dovnitř jsme se brali,

¹⁰⁷ a já, jenž dychtil poznat žití celé,

¹⁰⁸ jež obepínaly ty pevné valy,

¹⁰⁹ když jsem byl uvnitř, rozhlédnu se směle:

¹¹⁰ Po stranách vidím širý kraj, jenž zlý je

¹¹¹ a plný bolesti a muky zatvrzelé.

¹¹² Jak v Arles, kde se Rhóna v močál lije,

¹¹³ a v městě Pulji na březích Quarnera,

¹¹⁴ jenž omývá tam konec Italie,

¹¹⁵ nerovnou půdu činí hrobka sterá,

¹¹⁶ tak také tady všude byly hroby,

¹¹⁷ však měla více hořkosti ta sféra,

¹¹⁸ neb ohně šlehaly jim do útroby

¹¹⁹ a uvnitř žár tak krutý působily,

¹²⁰ že samo železo v něm roztálo by.

¹²¹ Příklopy jejich odsunuty byly

¹²² a znělo z nich tak kruté bědování,

¹²³ jak by tam v mukách odsouzenci vyli.

¹²⁴ Já řek' : "Ó mistře, kdo jsou pochováni

¹²⁵ v truchlivých truhlách u dna v každém hrobě,

¹²⁶ že vyrážejí žalostné to lkání?"

¹²⁷ "To kacíři jsou, zatvrzelí v zlobě,

¹²⁸ i s přívrženci sekty své či strany,

¹²⁹ a je jich mnohem víc, než zdá se tobě.

¹³⁰ Vždy rovný s rovným v hrobkách pochovaný,

¹³¹ jež víc či méně rozžhaveny, leží."

¹³² Pak vpravo obrátil se zadumaný,

¹³³ a šli jsme mezi mukami a věží.

  ¹ Teď úzkou stezkou kráčel mistr dále,

  ² vždy mezi těmi mukami a zdivem,

  ³ a já se těsně za ním držel stále.

  ⁴ "Nejvyšší ctnosti, jež mě jako divem

  ⁵ vedeš jak libo ti kol těchto věží,

  ⁶ teď vyhov mi v mém přání vědychtivém:

  ⁷ Zda možno lid, jenž v těchto hrobech leží,

  ⁸ kdy uvidět? Jsou víka nazdvižena,

  ⁹ však nikoho tu není, kdo je střeží."

 ¹⁰ On pravil: "Všechna budou uzavřena,

 ¹¹ až z Josafatu navrátí se s těly,

 ¹² jež zanechali v zemi uložena.

 ¹³ Po straně této hřbitov tady skvělý

 ¹⁴ má Epikur i jeho učedníci,

 ¹⁵ již s těla smrtí i smrt duše chtěli.

 ¹⁶ Však na otázku tvoji zvídající,

 ¹⁷ již vyřkls, odpověď ti mohu slíbit,

 ¹⁸ i na druhou, již otálels mi říci."

 ¹⁹ "Můj dobrý vůdce, chtěje se ti líbit,

 ²⁰ užívám málo řeči naší daru

 ²¹ a stručný jsem, jak jsi mne k tomu vybíd'."

 ²² "Ó Toskánče, jenž tímto městem žáru

 ²³ živ procházíš s tak vážnou výmluvností,

 ²⁴ kéž postát smíš zde na tom suchopáru,

 ²⁵ neb řeč tvá prozrazuje jasně dosti,

 ²⁶ že synem jsi té ušlechtilé vlasti,

 ²⁷ jíž já jsem býval k obtíži a zlosti."

 ²⁸ Tak náhle, jak by mě to mělo zmásti,

 ²⁹ hrob vydal hlas. Já s bázní vůdce svého

 ³⁰ se přichytil a začal jsem se třásti.

 ³¹ Však on mi pravil: "Bát se není čeho!

 ³² To Farinatu z hrobu, jenž ho chrání,

 ³³ od pasu vzhůru vidíš vzpřímeného!"

 ³⁴ Poznávám jeho tvář, jak hledím na ni:

 ³⁵ on poprsí i čelo zdvíhá prudce,

 ³⁶ jako by k peklu měl jen pohrdání.

 ³⁷ Tu mistra mého pohotové ruce

 ³⁸ mne mezi hroby k němu postrčily.

 ³⁹ "Buď jasná tvoje řeč!" mi řekl vůdce.

 ⁴⁰ A když jsem u hrobu pak stál, v té chvíli

 ⁴¹ pohlédl na mne a pak pohrdavě

 ⁴² se otázal: "Kdo předkové tví byli?"

 ⁴³ Tu já, jenž uposlechnout toužil právě,

 ⁴⁴ nic netajil a všechny dal mu znáti.

 ⁴⁵ Pak obočí on pozdvih' pronikavě

 ⁴⁶ a pravil: "Mně to byli zlostní kati,

 ⁴⁷ mým rodičům i celé naší chase,

 ⁴⁸ a z města dvakrát musel jsem je hnáti."

 ⁴⁹ "Ač vyhnanci, vždy vrátili se zase,"

 ⁵⁰ já odvětil, "však umění to snadné

 ⁵¹ tvá rodina znát špatně věru zdá se!"

 ⁵² Tu pohled můj zas na jiný hrob padne,

 ⁵³ kde po bradu stín vynořil se dlouhý,

 ⁵⁴ jak by byl na kolena klekl na dně.

 ⁵⁵ Zpytavě na mne pohlédl jak z touhy,

 ⁵⁶ zda se mnou tu i někdo druhý není.

 ⁵⁷ Ale když přesvědčil ho pohled pouhý,

 ⁵⁸ že není zde, řek': "Když tě do vězení

 ⁵⁹ slepého vede ušlechtilé přání,

 ⁶⁰ kde je můj syn a proč tu s tebou není?"

 ⁶¹ Dím jemu: "Sám bych nedošel sem ani.

 ⁶² Ten, jenž tam čeká, vzal mě na tu cestu,

 ⁶³ ten, jejž váš Guido choval v pohrdání."

 ⁶⁴ Uhodnout daly řeč i způsob trestu,

 ⁶⁵ o jakou duši tady jde a o čí,

 ⁶⁶ a proto naplno jsem vyřkl zvěst tu.

 ⁶⁷ On vztyčí se a do řeči mi skočí:

 ⁶⁸ "Co říkáš: Choval? ... Což on živ už není?

 ⁶⁹ Už sladké světlo nezraní mu oči?"

 ⁷⁰ A uvědomiv si mé otálení,

 ⁷¹ s jakým jsem váhal odpověď mu dáti,

 ⁷² kles' nazpět do hrobu jak v zapomnění.

 ⁷³ Zatím ten velkodušný, před nímž státi

 ⁷⁴ jsem zůstal, nepohnul se vzdorem,

 ⁷⁵ posunkem nedal vzrušení své znáti,

 ⁷⁶ však pokračoval zase rozhovorem:

 ⁷⁷ "Že umění to neovládli zcela,

 ⁷⁸ mě mučí víc než toto lože skorem.

 ⁷⁹ Leč dřív, než padesátkrát nebem zbělá

 ⁸⁰ tvář paní té, jež vládne podsvětími,

 ⁸¹ zvíš, jakou těžkost umění to dělá.

 ⁸² Chceš-li se octnout ještě mezi svými,

 ⁸³ proč takto ten lid proti mému vstává

 ⁸⁴ v zákoně každém, prosím, vysvětli mi!"

 ⁸⁵ Já dím: "Řež ona, která do krvava

 ⁸⁶ v Arbii tenkrát zabarvila vodu,

 ⁸⁷ znít v našem chrámě modlitbám těm dává."

 ⁸⁸ Vzdychaje potřás' hlavou: "Bez důvodu

 ⁸⁹ a sám jsem netáh' na vás, bez příčiny

 ⁹⁰ jsem nešel s druhy působit vám škodu.

 ⁹¹ Ale já sám, když chtěl to každý jiný,

 ⁹² jsem Florencii bránil přímý, smělý,

 ⁹³ by nestrhli ji ze msty v rozvaliny."

 ⁹⁴ "Ach, dojít míru vaše sémě chce-li,"

 ⁹⁵ já prosil, "uzel rozvažte mi zase,

 ⁹⁶ jímž svázán teď je úsudek můj celý:

 ⁹⁷ Vidíte, co se sběhne v příštím čase

 ⁹⁸ a co z nás živých netuší teď žádný,

 ⁹⁹ však s tím, co je, to u vás jinak má se."

¹⁰⁰ "Vidíme jako ten, kdo zrak má vadný,"

¹⁰¹ pravil, "a jen to vzdálenější vidí -

¹⁰² tolik nám přeje tvůrce světovládný.

¹⁰³ Však po přítomném marně zrak náš slídí,

¹⁰⁴ a není-li nám zpráva jinak dána,

¹⁰⁵ nezvíme vůbec, jak je u vás lidí.

¹⁰⁶ I pochopíš, že zcela vyčerpána

¹⁰⁷ nám paměť navždy bude od hodiny,

¹⁰⁸ kdy uzavře se budoucnosti brána."

¹⁰⁹ Tu pravím, náhle vědom si své viny:

¹¹⁰ "Řekněte tomu, který padl k zemi,

¹¹¹ že jeho syn je živ jak každý jiný.

¹¹² Jen proto na dotaz jsem zůstal němý,

¹¹³ mu povězte, že zaujat až k mdlobě

¹¹⁴ já tím byl, co teď rozluštili jste mi."

¹¹⁵ Tu mistr můj mě zas už volá k sobě.

¹¹⁶ I ptám se ducha, vida, jak čas běží,

¹¹⁷ aby mi řek', kdo je s ním ještě v hrobě.

¹¹⁸ On pravil: "Na tisíc nás tady leží.

¹¹⁹ Bedřicha Druhého hrob onen chová,

¹²⁰ ten Kardinála. Všech bych vzpomněl stěží."

¹²¹ Pak skryl se zas. Tu obrátil jsem znova

¹²² své kroky k básníkovi, mysle stále

¹²³ na ona zřejmě nepřátelská slova.

¹²⁴ On šel. A když tak kráčeli jsme dále,

¹²⁵ ptal se mne: "Jaká tě to svírá tíha?"

¹²⁶ Já všechno mu pak zjevil nenadále.

¹²⁷ "Ať mysl od toho ti neodbíhá,

¹²⁸ co slyšels proti sobě promlouvati,"

¹²⁹ mně mudřec řek' a k výstraze prst zdvíhá.

¹³⁰ "A v sladkém paprsku až budeš státi

¹³¹ té, jejímuž vše vidoucímu oku

¹³² nic neujde, tvou cestu poznat dá ti!"

¹³³ Pak zase vlevo obrátil směr kroků.

¹³⁴ Z hradeb jsme vyšli, a tu ved' nás náhlý

¹³⁵ svah stezkou k údolí, kol jehož boků

¹³⁶ až vzhůru pachy odporné se táhly.

  ¹ Na vrchu útesu, jenž strměl vzhůru,

  ² utvářen kruhem z roztříštěné skály,

  ³ jsme přišli k horších trpitelů kůru.

  ⁴ A tam, kde z hlubin oné rokle vály

  ⁵ výš podél svahů puchy přeohavné,

  ⁶ za víkem hrobky veliké jsme stáli,

  ⁷ jež v čele nápis měla z doby dávné:

  ⁸ Papeže v sobě chovám Anastáze,

  ⁹ jenž Fotinem byl sveden s cesty správné.

 ¹⁰ "Jen zvolna smíme sestupovat s hráze,

 ¹¹ aby čich nezvyklý si přivyk' spíše

 ¹² hroznému puchu a jej snášel snáze."

 ¹³ Tak mistr řek'. Já připomněl mu tiše:

 ¹⁴ "Dbej, ať nám čas tak marně neubíhá!"

 ¹⁵ "Nuž povím o povaze této říše:

 ¹⁶ Synu, tam za skalou, jež se tu zdvíhá,

 ¹⁷ z tří kruhů utváří se v kalném vzduchu,

 ¹⁸ jak ta, z níž jdeme, stupňovitá rýha.

 ¹⁹ Je všechna plna zlořečených duchů.

 ²⁰ Aby ten pohled nepřekvapil tebe,

 ²¹ slyš, jak a proč jsou sevřeni v tom puchu.

 ²² Cíl zloby vší, již nenávidí nebe,

 ²³ je bezpráví, a jím se každý řídí,

 ²⁴ kdo lstí či silou druhým vnutí sebe.

 ²⁵ Však ježto klam je vlastní vinou lidí,

 ²⁶ Bůh nejníž podvodníkům pykat velí,

 ²⁷ co hříšníkům, jež nejvíc nenávidí.

 ²⁸ Kruh prvý násilníkům určen celý.

 ²⁹ Leč násilí že trojí bývá v zlobě,

 ³⁰ kruh onen v menší pásma tři se dělí.

 ³¹ Lze proti Bohu, bližnímu neb sobě

 ³² násilí páchat, na těle neb jmění,

 ³³ jak vysvětlím to ještě blíže tobě.

 ³⁴ Úkladná vražda, těžká ublížení,

 ³⁵ hřích na člověku; na majetku jeho

 ³⁶ pak žhářství, loupež, zhoubné pustošení.

 ³⁷ Vrahy i ty, kdož dopustí se zlého,

 ³⁸ loupí a ničí, trestá v zvláštním shluku

 ³⁹ to prvé pásmo kruhu pekelného.

 ⁴⁰ Vztáhne-li člověk proti sobě ruku

 ⁴¹ či statku svému, v druhém pásmu pyká

 ⁴² a bez ustání trpí hroznou muku,

 ⁴³ že samovolně života se zříká,

 ⁴⁴ rozmrhav hříšně svěřenou mu vlohu,

 ⁴⁵ a tam, kde měl by radovat se, vzlyká.

 ⁴⁶ Pak násilí se činí proti Bohu,

 ⁴⁷ když v srdci rouhám se až do prokletí

 ⁴⁸ a zhrdám tím, co z tvorstva míti mohu.

 ⁴⁹ Nejmenší pásmo proto pod pečetí

 ⁵⁰ i Sodomu i Cahors uzavírá,

 ⁵¹ kde tvůrce popíraly jeho děti.

 ⁵² Lsti, která hryže svědomí a týrá,

 ⁵³ se na tom dopouštíš, kdo je ti druhem,

 ⁵⁴ či na tom, s nímž tě nespojuje víra.

 ⁵⁵ I zdá se mi, že v způsobu tom druhém

 ⁵⁶ se vraždí každá přirozená láska,

 ⁵⁷ a proto trestá se tu druhým kruhem

 ⁵⁸ klam, pokrytectví, faleš, lstivá sázka,

 ⁵⁹ hřích svatokupectví a šalba jiná -

 ⁶⁰ zloději, kuplíři a taká cháska.

 ⁶¹ A oním způsobem se zapomíná

 ⁶² vrozená láska s tou, jež se s ní spřádá

 ⁶³ a kterou důvěra se započíná.

 ⁶⁴ V nejužším kruhu, v němž je pekla vláda,

 ⁶⁵ Dis ve středisku všehomíru trůní,

 ⁶⁶ kde na věky se trestá každá zrada."

 ⁶⁷ A já: "Řeč jasná to, a já si vážím u ní,

 ⁶⁸ můj mistře, že mi dobře svět ten líčí

 ⁶⁹ i lid, jenž hříchy pyká v této tůni.

 ⁷⁰ Však pověz: ti, jež vlny bahna ničí,

 ⁷¹ déšť šlehá, vichr žene jako páru,

 ⁷² a ti, kdo tak si spílají a křičí,

 ⁷³ proč nejsou uvnitř v tomto městě žáru,

 ⁷⁴ když Bůh je na ně rozhněván? A ne-li,

 ⁷⁵ proč vydáni jsou takovému zmaru?"

 ⁷⁶ On odvětil: "Proč duch tvůj, jinak bdělý,

 ⁷⁷ upadá v jakás poblouznění nová?

 ⁷⁸ Kam myšlenky tvé pustit by se chtěly?

 ⁷⁹ Což nevzpomínáš si už na ta slova,

 ⁸⁰ jež v Ethice tvé krásně vystihují

 ⁸¹ tři sklony, k jakým nebe odpor chová?

 ⁸² Nemírnost, zloba, zvířeckost, jež bují.

 ⁸³ A nemírnost že nejmíň Boha raní,

 ⁸⁴ též tresty nejmenší ji postihují.

 ⁸⁵ Tu pravdu uvaž, správně mysli na ni

 ⁸⁶ a v duchu vzpomínej, kdo oni byli,

 ⁸⁷ co nahoře jsou k hříchu odpykání.

 ⁸⁸ Poznáš, čím od těch zde se odlišili,

 ⁸⁹ a proč, ač dokonali vinu svoji,

 ⁹⁰ v ně buší Boží pomsta menší síly."

 ⁹¹ "Slunce, jímž zakalený zrak se hojí,

 ⁹² tak rád vždy slyším tvoje vysvětlení,

 ⁹³ že pochybnost i vědu uspokojí.

 ⁹⁴ Tam vrať se na jediné okamžení,

 ⁹⁵ kde nazvals lichvu potupením Boha,"

 ⁹⁶ já pravil mu, "a dej mi rozuzlení."

 ⁹⁷ "Moudrost, když pochopí ji správná vloha,

 ⁹⁸ tě poučí, a ne až naposledy,

 ⁹⁹ že cestu svoji příroda má strohá

¹⁰⁰ z božího rozumu a jeho vědy.

¹⁰¹ Kdo vážně do tvé Fysiky se vloží,

¹⁰² hned v prvních kapitolách pozná tedy,

¹⁰³ když věda vaše poznatky své množí,

¹⁰⁴ že jako žák má za svým mistrem spěti:

¹⁰⁵ Jeť věda vaše vnučkou vědy Boží.

¹⁰⁶ A tímto dvojím, máš-li na paměti

¹⁰⁷ začátek Genese, se člověk živí,

¹⁰⁸ a pomáhá si rod svůj udržeti.

¹⁰⁹ Že jinak lichvář jde, víc neudiví,

¹¹⁰ když přírodou i vědou, jež z ní těží,

¹¹¹ pohrdá ve všem, jiných věcí chtivý.

¹¹² Však pojďme dál, je třeba jít, čas běží:

¹¹³ Už Ryby kmitají se nad obzory

¹¹⁴ a nad Caurem Vůz nebeský už leží.

¹¹⁵ My musíme slézt po svahu té hory."

  ¹ Místa, kde sejít měli jsme s té stráně,

  ² i s tím, co v nich, tak hrůzyplně čněla,

  ³ že závrať jala při pohledu na ně.

  ⁴ Jak onou troskou, která bokem sjela

  ⁵ poblíže Tridentu až do Adiže

  ⁶ buď sesutím, či že se země chvěla,

  ⁷ když s vrchu řítila se její tíže

  ⁸ i s tříští skal až po břeh podemletý,

  ⁹ že po stráni pak vznikla cesta níže:

 ¹⁰ tak stezkou, po níž skály rozesety,

 ¹¹ nám bylo slézat v onen jícen dravý,

 ¹² nad jehož vrchem leží hanba Kréty,

 ¹³ počatá kdysi z nastrojené krávy.

 ¹⁴ Když spatřila nás, hryzat začala se

 ¹⁵ jak někdo, kdo se uvnitř hněvem tráví.

 ¹⁶ Tu mudřec křikl na ni: "Myslíš zase,

 ¹⁷ že je to kníže z athénského města,

 ¹⁸ jenž na světě tě zabil v dávném čase?

 ¹⁹ Pryč, stvůro! Toho nevede sem cesta,

 ²⁰ že navedla ho sestra tvá, však jde sem,

 ²¹ aby shléd' spravedlnost, jež vás trestá."

 ²² A jako býk, jenž utrhne se děsem,

 ²³ když zasažen už smrtící byl ranou,

 ²⁴ nemoha jít, jen zmítá sebou běsem,

 ²⁵ takovou netvor skýtal podívanou.

 ²⁶ Tu mistr zvolal: "Spěchej bez průtahů!

 ²⁷ Dokud on zuří, snaž se slézti stranou!"

 ²⁸ I pustili jsme se zas po tom svahu,

 ²⁹ kde mnohý kámen v náhlém uvolnění

 ³⁰ se svezl pro mé nohy novou váhu.

 ³¹ Já přemítal. On řek' mi: "V zamyšlení

 ³² snad uvažuješ o strži, již střeží

 ³³ ten netvor tam, jenž k utišení není.

 ³⁴ Nuž věz, když do hlubin, kde peklo leží,

 ³⁵ já sestupoval po prvé, ta skála

 ³⁶ tu ještě čněla podobna jsouc věži.

 ³⁷ A takto ještě před příchodem stála

 ³⁸ toho, jenž sestoupil sem pro zajaté

 ³⁹ hořejších kruhů. Tehdy znenadála

 ⁴⁰ pukaly rokle žalem vrchovaté,

 ⁴¹ až zdálo se, že vesmír od základu

 ⁴² pocítil lásku, jež už častokráte

 ⁴³ prý v chaos proměnila světa vládu.

 ⁴⁴ A tehdy také tíha této skály

 ⁴⁵ tady i jinde zřítila se v pádu.

 ⁴⁶ Však pohleď do údolí! Tam se valí

 ⁴⁷ proud krve, v němž se vaří všichni oni,

 ⁴⁸ kdož na svých bližních křivd se napáchali."

 ⁴⁹ Ó slepá chtivost, jež nás štve a honí

 ⁵⁰ a v žití krátkém dává hříšnou vzpruhu,

 ⁵¹ však chystá lázeň takovou zde po ní!

 ⁵² Tu příkop široký jsem uzřel v kruhu,

 ⁵³ jenž obepínal obvod celé pláně,

 ⁵⁴ jak zvěděl jsem, když naslouchal jsem druhu,

 ⁵⁵ a mezi ním a patou skalní stráně

 ⁵⁶ Kentauři honili se ve své zbroji,

 ⁵⁷ jak světem k lovu nosili dřív zbraně.

 ⁵⁸ Když uzřeli nás, stáli v nepokoji,

 ⁵⁹ však vystoupili k nám tři z toho shluku

 ⁶⁰ s šípy, jež z toulců vyňali jak k boji,

 ⁶¹ a jeden z dálky volal: "V jakou muku

 ⁶² se srázu strmého sem přicházíte?

 ⁶³ Hned povězte - a ne-li, střelím z luku!"

 ⁶⁴ Můj mistr odpověděl mu: "To zvíte,

 ⁶⁵ až Chironovi dole povíme to -

 ⁶⁶ vždy byla zloba ve tvé vůli lité."

 ⁶⁷ Pak mne se dotknuv řekl: "Nessus je to,

 ⁶⁸ jenž láskou k Dejaniře mřel pln síly,

 ⁶⁹ však sebou sám se pomstil paní této.

 ⁷⁰ Ten uprostřed, jenž hlavu k hrudi chýlí,

 ⁷¹ je Chiron, jenž Achilla vychovával,

 ⁷² třetí je Folus, zlý a potměšilý.

 ⁷³ Kol přikopu jich na tisíce stává,

 ⁷⁴ střílejí po duších, jež z krve více

 ⁷⁵ se vynoří, než trest jim právo dává."

 ⁷⁶ Tu spatřili jsme k zvěři kráčejíce,

 ⁷⁷ jak Chiron zdvihl šíp a vrubem hustý

 ⁷⁸ vous odhrnul si s čelisti a líce

 ⁷⁹ a odkrytými velikými ústy

 ⁸⁰ své druhy upozornil: "Vidíte-li,

 ⁸¹ že vzadu ten vším hne, nač nohy spustí?

 ⁸² Toho by údy mrtvých neuměly!"

 ⁸³ A vůdce, jenž mu na hruď sáhl čile,

 ⁸⁴ kde v jedno splývá svými dvěma těly,

 ⁸⁵ mu odvětil: "Je živ a v plné síle.

 ⁸⁶ Mám ukázat mu dol váš, kde se stmívá -

 ⁸⁷ sem nutnost vede ho, ne kratochvíle.

 ⁸⁸ Tamodtud, kde se Aleluja zpívá,

 ⁸⁹ ta přišla, jež ten úřad svěřila mi.

 ⁹⁰ On není vrah a já ne duše lstivá.

 ⁹¹ Však pro tu mocnost, jež tu necestami

 ⁹² mé kroky vede, někoho k té pouti

 ⁹³ nám svěř, ať jako průvodce jde s námi

 ⁹⁴ a ukáže, kde brodem proniknouti,

 ⁹⁵ a toho zde ať na svých zádech nese,

 ⁹⁶ neb není duch, by mohl vzduchem plouti."

 ⁹⁷ Tu Chiron, obrátiv se vpravo, hne se

 ⁹⁸ a praví Nessovi: "Jdi, veď a chraň je,

 ⁹⁹ až s jiným houfem někde srazíte se!"

¹⁰⁰ V tom doprovodu šli jsme odhodlaně

¹⁰¹ pobřežím toho krvavého vření,

¹⁰² kde řvali paření, jak žár šel na ně.

¹⁰³ Jedni až po brvy tam ponořeni,

¹⁰⁴ a velký Kentaur řek': "To tyranově,

¹⁰⁵ již světem prolévají krev a plení;

¹⁰⁶ prokleti trpí muky stále nové.

¹⁰⁷ Zde Alexandr, Dionysos dravý,

¹⁰⁸ s nímž Sicilii nastali zlí dnové.

¹⁰⁹ To čelo tamhle, jež má vlas tak tmavý,

¹¹⁰ je Ezzelin, to druhé, plavovlasé,

¹¹¹ Obizzo d'Este je, jejž, chtiv jsa slávy,

¹¹² syn jeho zrůdný ubil v dávném čase."

¹¹³ Tu k básníku jsem pohlédl, jenž pravil:

¹¹⁴ "On první tobě buď, já druhý zase!"

¹¹⁵ Kus cesty dál se Kentaur pozastavil

¹¹⁶ u lidu, který jenom po kraj chřtánu

¹¹⁷ ve víru kvasícím tom trest svůj trávil,

¹¹⁸ a na stín jeden ukázal v tu stranu:

¹¹⁹ "Ten v lůně božím do srdce, jež stále

¹²⁰ nad Temží ctí se, smrtelnou bod' ránu."

¹²¹ Pak lidi z řeky jsem zas viděl dále

¹²² hlavou a ještě trupem vyčnívati.

¹²³ Z nich mnohého jsem poznal nenadále.

¹²⁴ Vždy v mělčím proudu viděl jsem je státi,

¹²⁵ už krví jenom nohy oblévány.

¹²⁶ A přes příkop tam se nám bylo bráti.

¹²⁷ "Tak jako vidíš, že proud krví hnaný

¹²⁸ se mělčím stává tady na okraji,

¹²⁹ tak věř," mně Kentaur řek', "že s druhé strany

¹³⁰ ta bahna opět větší hloubku mají,

¹³¹ až v kruhu zpět se zase s proudem spojí,

¹³² kde tyranové v mukách děsných lkají

¹³³ a spravedlnost boží tresty strojí

¹³⁴ i pro Attilu, jenž byl bičem světa,

¹³⁵ i pro Pyrrha a Sexta; dále stojí,

¹³⁶ jichž trestu nepočítají se léta,

¹³⁷ ti dva, co silnic postrachem kdys byli -

¹³⁸ Rinier Pazzo, Rinier z Corneta."

¹³⁹ A pak zas brodem zpět se dal v tu chvíli.

  ¹ Na druhém břehu Nessus ještě nestál,

  ² když octli jsme se znova v hustém lese,

  ³ kterým se nevinula žádná cesta.

  ⁴ Ne zeleň listí - barvu temnou nese,

  ⁵ ne hladké větve - drsné, uzlovité,

  ⁶ ne sladké plody - trní s jedem třese.

  ⁷ Taková houšť by ani zvěři líté

  ⁸ nebyla vhod, jež v lesích od Ceciny

  ⁹ ke Cornetu se straní půdy zryté.

 ¹⁰ Zlé Harpyje tam hnízdí mezi stíny,

 ¹¹ jež předpovědí budoucího zmaru

 ¹² od Strofad zapudily trojské syny:

 ¹³ Široká křídla, tváře lidských tvarů,

 ¹⁴ na nohou spáry, břicho opeřené

 ¹⁵ a k nářkům užívají zpěvu darů.

 ¹⁶ "Než zvídavost tě dále popožene,

 ¹⁷ věz, že jsi v druhém pásmu toho kruhu

 ¹⁸ a vyjdeš z této říše zatracené

 ¹⁹ do děsivého písčitého kruhu.

 ²⁰ Nuž, dobře hleď, a budeš věci zříti,

 ²¹ jež víře v řeč mou jistě půjdou k duhu."

 ²² Já se všech stran jsem vzdechy slyšel zníti,

 ²³ však nikde neviděl, kdo tak se hlásí,

 ²⁴ a zmaten tím, už dál jsem nechtěl jíti.

 ²⁵ Myslím, že myslil, že já myslím asi,

 ²⁶ že od lidí, nám v křoví skrytých, vyšly

 ²⁷ ty přečetné a prapodivné hlasy.

 ²⁸ "Nuž," pravil mi můj mistr, "ulomíš-li

 ²⁹ větvičku tady s některého kmene,

 ³⁰ spatříš, co duch tvůj teď si nedomýšlí!"

 ³¹ Natáhnout ruku zvědavost mne žene,

 ³² utrhnu snítku keře velikého.

 ³³ "Proč rveš mě?" slyším kmen, a z ulomené

 ³⁴ větvičky stéká krev po kůře jeho.

 ³⁵ Pak volá dále: "Proč mě drásáš tady?!

 ³⁶ Což v duchu nemáš hnutí soucitného?

 ³⁷ My lidé byli, teď jsme dřevin řady.

 ³⁸ Mít větší soucit měla by tvá ruka,

 ³⁹ i kdyby duše naše byly hady!"

 ⁴⁰ Tak jako zelená louč žárem puká,

 ⁴¹ když spaluje se jedním koncem dolů,

 ⁴² však druhým větru svěřuje svá muka,

 ⁴³ tak z oné rány vycházely spolu

 ⁴⁴ i krev i slova výčitek a hněvu.

 ⁴⁵ Já snítku pustil v úleku a bolu.

 ⁴⁶ "Kdyby byl dřív moh' věřit tomu zjevu,"

 ⁴⁷ promluvil vůdce můj, "ó duše v muce,

 ⁴⁸ jejž já už vylíčil mu ve svém zpěvu,

 ⁴⁹ nebyl by na tebe tak vztáhl ruce.

 ⁵⁰ Ale že neuvěřitelné zdá se,

 ⁵¹ já k činu, jejž teď želím, byl mu svůdce.

 ⁵² Nuž pověz mu, kdo jsi, by mohl zase

 ⁵³ náhradou obnovit tvé jméno stmělé

 ⁵⁴ nahoře na světě, kam vrátit má se."

 ⁵⁵ A peň: "Tvůj hovor láká mě tak vřele,

 ⁵⁶ že mlčet nelze. Nezazlete slova,

 ⁵⁷ jestliže snad se rozhovořím déle.

 ⁵⁸ Jsem ten, jenž klíče srdce Bedřichova

 ⁵⁹ měl oba, jimi sám je otvíraje

 ⁶⁰ a s velkou slastí zavíraje znova,

 ⁶¹ by nikdo seznat nemoh' jeho taje,

 ⁶² že spánek jsem si porouchal i žíly,

 ⁶³ tu slavnou službu věrně konávaje.

 ⁶⁴ Však nevěstka, jež nikdy neodchýlí

 ⁶⁵ zrak chlípný od Césara, neřest dvorů,

 ⁶⁶ smrt společenství, v přenešťastné chvíli

 ⁶⁷ proti mně všecky popudila k vzdoru,

 ⁶⁸ až popuzeni popudili pána,

 ⁶⁹ že místo v poctách žil jsem v smutném sporu.

 ⁷⁰ Tu duše má, tak zvráceností štvána,

 ⁷¹ uniknout smrtí chtěla všemu tomu

 ⁷² a bez křivd v křivdu k sobě byla hnána.

 ⁷³ Přísahám při kořenech toho stromu,

 ⁷⁴ že věrnost já jsem neporušil pánu,

 ⁷⁵ jenž cti tak hoden, ani jeho domu.

 ⁷⁶ Však opustí-li kdo z vás pekel bránu,

 ⁷⁷ mou pověst očisť, již tam hanba dáví,

 ⁷⁸ jak závist kdys jí zasadila ránu."

 ⁷⁹ Ustane v řeči. Básník můj mi praví:

 ⁸⁰ "Neztrácej času! Ptej se ho, když mlčí,

 ⁸¹ a na to taž se, o čem chceš mít zprávy."

 ⁸² Já však: "Ty ptej se, ať mě ponaučí

 ⁸³ o všem, co myslíš, že já měl bych znáti -

 ⁸⁴ já nemohu, neb soucit tak mě mučí."

 ⁸⁵ Tu začal zas: "Když tento člověk má ti

 ⁸⁶ v tom vyhovět, oč prosíš s touhou v hlase,

 ⁸⁷ zajatý duchu, měl bys ty mu dáti

 ⁸⁸ zvěst o tom, jak sem duše dostává se,

 ⁸⁹ do suků těch, a pověz také, smíš-li,

 ⁹⁰ zda některá se vysvobodí zase."

 ⁹¹ Tu z kmene toho vzdechy mocné vyšly,

 ⁹² až v jejich závanu mi slova zněla:

 ⁹³ "Povím, co žádný z vás si nedomýšlí!

 ⁹⁴ Když rozvášněná duše vyjde z těla,

 ⁹⁵ od něhož z vlastní vůle odtrhla se,

 ⁹⁶ Minos jí v sedmém kruhu místo dělá.

 ⁹⁷ Do lesa někam padne v krátkém čase,

 ⁹⁸ kam právě slepá náhoda ji hodí,

 ⁹⁹ a k růstu tam jak zrnko špaldy má se,

¹⁰⁰ klíčí a keřem hustým pak se rodí.

¹⁰¹ Harpyjí hejno v listí se jí pase

¹⁰² a bol jí působí i bol z ní vodí.

¹⁰³ My s ostatními vrátíme se zase,

¹⁰⁴ však ve svá těla neodějeme se;

¹⁰⁵ čeho sám zbavil ses, brát nemáš na se.

¹⁰⁶ Sem odvlečeme je a v chmurném lese

¹⁰⁷ ať každý keř, jenž vězením je duše,

¹⁰⁸ i její tělo oběšeno nese!"

¹⁰⁹ Co na ten strom já díval jsem se tuše,

¹¹⁰ že něco jiného nám ještě poví,

¹¹¹ hluk ozýval se, pozornost mou ruše,

¹¹² až jako ten, kdo na číhané loví,

¹¹³ vidí, jak běží kanec smečkou štvaný,

¹¹⁴ a funět slyší jej a praskat křoví,

¹¹⁵ tak dva jsem uviděl, jak s levé strany

¹¹⁶ se štvou, zvěř trním zdrásaná a holá,

¹¹⁷ až kousky větví všude nalámány.

¹¹⁸ "Přijď, smrti, přijď!" vtom onen vpředu volá,

¹¹⁹ a druhý, jemuž se to dlouhé zdálo:

¹²⁰ "Tvé nohy, Lano, nebývaly zpola

¹²¹ tak čilé, když se v Toppu k tanci hrálo!"

¹²² Však ježto dech mu došel bezpochyby,

¹²³ v skupinu splynul s křovím, jež tam stálo.

¹²⁴ Za nimi les pln psů byl, jako kdyby

¹²⁵ zlí černí chrti s řetězů se hnali,

¹²⁶ na dobrou kořist přivábeni sliby.

¹²⁷ Pak do toho, jenž ležel, zuby ťali

¹²⁸ a údy jeho trhajíce prudce

¹²⁹ kus po kuse je lesem rozmetali.

¹³⁰ Tu za ruku mě zase vzal můj vůdce

¹³¹ a se mnou u keře se pozastavil,

¹³² jenž z krvavých ran marně plakal v muce.

¹³³ "Giacomo ze Sant Andrea;" on pravil,

¹³⁴ "co byla tobě platna pomoc moje?

¹³⁵ Mám vinu já, že tak jsi život strávil?"

¹³⁶ A pak můj mistr řekl nad ním stoje:

¹³⁷ "Ó, kým jsi býval ty, jenž z každé rány

¹³⁸ vyrážíš s krví bolná slova svoje?"

¹³⁹ On řekl nám: "Kdo přišli jste v ty strany

¹⁴⁰ mé pohanění shlédnout v hrůze celé,

¹⁴¹ s jakou mé snítky byly rozmetány,

¹⁴² shrňte je pod můj keř, tak prosím vřele.

¹⁴³ Pocházím z města, které patrona si

¹⁴⁴ prvního vyměnilo za Křtitele,

¹⁴⁵ a onen proto zlo mu strojí asi.

¹⁴⁶ A kdyby na tom mostě přes proud Arna

¹⁴⁷ nebyla zbyla stopa jeho krásy,

¹⁴⁸ těch měšťanů všech práce blahodárná

¹⁴⁹ z trosek, jež nechal Attila tam mstící,

¹⁵⁰ obnovit město, bývala by marná.

¹⁵¹ Já udělal si z domu šibenici."

  ¹ Když láska k vlasti otřásla mnou celým,

  ² shrnul jsem listí, aby z něho clona

  ³ zas byla tomu s hlasem ochraptělým,

  ⁴ a dále pak jsme šli až v místa ona,

  ⁵ jež pásmo druhé od třetího dělí,

  ⁶ kde spravedlnost hrozné dílo koná.

  ⁷ Abych vám popsal, co jsme uviděli,

  ⁸ povím, že přišli jsme až k širé pláni,

  ⁹ jež chová bez rostlin svůj obvod celý.

 ¹⁰ Les bolný věncem kolem ní se sklání,

 ¹¹ tak jako jej zas příkop smutný svírá.

 ¹² Tam zastavili jsme se zadumáni.

 ¹³ Poušť písčitá to byla, zprahlá, širá

 ¹⁴ jak ta, již Cato pod nohama svýma

 ¹⁵ kdys měl a jež se táhla žhavá, sirá.

 ¹⁶ Ó pomsto Boží, jaká hrůza jímá

 ¹⁷ as každého, kdo čte, co píši tady,

 ¹⁸ jak vyjevilo se mi před očima.

 ¹⁹ Já viděl nahých duší celé řady,

 ²⁰ jež bědně všechny naříkaly bolem,

 ²¹ však každou jak by vládly jiné řády.

 ²² Ležely jedny na tom písku holém,

 ²³ zas jiné krčily se v beznaději

 ²⁴ a jiné stále obcházely kolem.

 ²⁵ Nejvíc je těch, jež takto obcházejí,

 ²⁶ a méně těch, jež na břiše tu leží,

 ²⁷ však nářek jejich skučí nejbědněji.

 ²⁸ A na tu poušť, již přehlédnout lze stěží,

 ²⁹ dštil oheň planoucími krůpějemi,

 ³⁰ jako když v horách za bezvětří sněží.

 ³¹ Jak Alexander s voji svými všemi

 ³² v Indii přitáh' pod oblaka žhavá,

 ³³ plameny viděl padati, až k zemi

 ³⁴ a nařídil, ať vojsko udupává

 ³⁵ ty jiskry, aby neslily se spolu

 ³⁶ v ohniska žáru nezdolná a dravá,

 ³⁷ tak zde se oheň ,věčný spouštěl dolů,

 ³⁸ až písek hořel jím, jak pod ocelí

 ³⁹ troud vznítí se, a rostla prudkost bolů.

 ⁴⁰ Neustal nikdy tanec rozechvělý

 ⁴¹ ubohých rukou, které bez ustání

 ⁴² ty nové jiskry střást se pokoušely.

 ⁴³ Já pravil: "Mistře, před nímž vše se sklání,

 ⁴⁴ jen ne zlých duchů cháska zarputilá,

 ⁴⁵ když vítalo nás v bráně jejich lání,

 ⁴⁶ kdo je ten velký, jejž těch žárů síla

 ⁴⁷ nezmohla dosud, jehož vzdory divé

 ⁴⁸ ohnivost deště k zrání nezlomila?"

 ⁴⁹ Tu on sám poznav z otázky mé chtivé,

 ⁵⁰ že na něj vůdce ptám se, prudce pravil:

 ⁵¹ "Takový v smrti jsem, jak žil jsem dříve!

 ⁵² Byť Jupiter i kováře si znavil,

 ⁵³ od něhož ukován měl blesk ten dravý,

 ⁵⁴ jímž v poslední den života mě zbavil,

 ⁵⁵ a ostatní též štval až do únavy

 ⁵⁶ v kovárně černé svého Mongibella,

 ⁵⁷ křiče: ,Vulkáne, pomoz teď v čas pravý!'

 ⁵⁸ jako když bitva u Flegry kdys vřela,

 ⁵⁹ a blesky všemi zasypal mne prudce,

 ⁶⁰ přec byla by to pomsta neveselá!"

 ⁶¹ Tu mocným hlasem promluvil můj vůdce,

 ⁶² jaký se od něho jen zřídka slýchá:

 ⁶³ "Ó Capanee, v nejvyšší jsi muce

 ⁶⁴ jen tím, že stále trvá tvoje pýcha -

 ⁶⁵ ta trestem budiž ti ve věčném čase,

 ⁶⁶ vše ostatní by byla trýzeň lichá!"

 ⁶⁷ Mně mírnějšími rty pak pravil zase:

 ⁶⁸ "Toť jeden z králů sedmi, kteří Théby

 ⁶⁹ kdys obléhali. Rouhal se a zdá se,

 ⁷⁰ že dosud pohrdá tak Bohem v nebi.

 ⁷¹ Však jak jsem řek' mu, nejhorší všech trestů

 ⁷² jsou jeho vlastních prsou zlost a škleby.

 ⁷³ Nuž za mnou pojď a nohu svoji střez tu,

 ⁷⁴ ať do žhavého písku nestoupne sem,

 ⁷⁵ však podél lesa stále vol svou cestu!"

 ⁷⁶ Tak mlčky šli jsme tam, kde pod tím lesem

 ⁷⁷ proud vyvěrá, jenž, ač je jenom malý,

 ⁷⁸ doposud pro svůj nach mne plní děsem.

 ⁷⁹ Jako se z Bulicame říčka valí,

 ⁸⁰ o kterou nevěstky se spolu dělí,

 ⁸¹ tak proud ten tekl pískem, který pálí.

 ⁸² Kudy se valil, vydlážděn byl celý,

 ⁸³ dno koryta i strany břehů obě,

 ⁸⁴ takže jsme přechod přes něj uviděli.

 ⁸⁵ "Mezi vším tím, co ukázal jsem tobě

 ⁸⁶ od chvíle, kdy jsme vešli onou branou,

 ⁸⁷ jež volna každému je v každé době,

 ⁸⁸ neviděls nikde věc tak neslýchanou,

 ⁸⁹ jako je tato říčka, která hasí

 ⁹⁰ nad sebou ohně, jež k ní dolů kanou,"

 ⁹¹ tak vůdce můj mi těmi slovy hlásí.

 ⁹² I prosil jsem ho, by mi poskyt' stravy,

 ⁹³ jíž touha, kterou vzbudil, žádala si.

 ⁹⁴ "V moři je země zpustošená," praví

 ⁹⁵ mi na to, "jistě znáš ji - ostrov Krétu.

 ⁹⁶ Pod jejím králem svět měl ryzí mravy.

 ⁹⁷ Tam hora čněla v kráse vod a květů

 ⁹⁸ a v oněch dobách Ida zvána byla,

 ⁹⁹ však jako stará věc teď zpustlá je tu,

¹⁰⁰ Za kolébku ji Rhea vyvolila

¹⁰¹ pro synka, a jej střežíc před úklady,

¹⁰² tropiti hluk, když plakal, nařídila.

¹⁰³ V té hoře stojí stařec, který zády

¹⁰⁴ obrácen k Damiettě k Římu hledí

¹⁰⁵ jak do zrcadla. Prosta každé vady

¹⁰⁶ ze zlata hlava na šíji mu sedí,

¹⁰⁷ z ryzího stříbra hruď a paže dvojí

¹⁰⁸ a pak až po rozkrok je z rudé mědi.

¹⁰⁹ Dál dolů pak je z železa jak v zbroji,

¹¹⁰ jen pravá noha pálená je hlína,

¹¹¹ a na ní víc než na té druhé stojí.

¹¹² S výjimkou zlata každá součást jiná

¹¹³ má v sobě trhlinu, z níž slzy tekou,

¹¹⁴ jimiž se v skalách hloubí rozsedlina.

¹¹⁵ Sem do údolí vlévají se řekou:

¹¹⁶ Acheron, Styx a Flegeton jsou jména

¹¹⁷ těch vod, jež touto struhou dál se vlekou,

¹¹⁸ až na místech, jež nejníž položena,

¹¹⁹ jsou Kokytem, jenž na tě ještě čeká;

¹²⁰ proto jen zmínka o něm učiněna."

¹²¹ Já odpověděl mu: "Když tato řeka

¹²² svůj pramen v našeho má světa středu,

¹²³ proč zjevně dřív než tady nevytéká?"

¹²⁴ A on: "Víš, že tě tudy kruhem vedu.

¹²⁵ Ač už jsi pronik' hluboko tím kolem,

¹²⁶ když vlevo šel jsi se mnou, jenž jdu vpředu,

¹²⁷ přec neprošel jsi ještě celým dolem.

¹²⁸ Údivem proto nekřiv obličeje,

¹²⁹ když nevídané věci uzříš kolem!"

¹³⁰ Pak zase já: "Můj mistře, Léthe kde je?

¹³¹ kde Flegeton? Neb o jednom jsi němý,

¹³² o druhém říkáš, že se z těch slz leje."

¹³³ "Otázka tvoje každá milá je mi,

¹³⁴ však na jednu z nich odpověď ti nese

¹³⁵ ten rudý proud sám svými peřejemi.

¹³⁶ I Léthe spatříš, ne však v tomto lese,

¹³⁷ však tam, kam duše, která smířena je,

¹³⁸ omýti z vin svých odpykaných jde se."

¹³⁹ Pak řek': "Však čas je vyjít z toho háje,

¹⁴⁰ mé stopy drž se končinou tou zrádnou.

¹⁴¹ Nám cestou budou neplanoucí kraje,

¹⁴² nad nimiž všechny žhavé páry chladnou."

  ¹ Pak. jedním z tvrdých krajů jsme se brali,

  ² kde nad říčkou se vznáší oblak tmavý,

  ³ jenž před ohněm i proud i hráze halí.

  ⁴ Jak z Witsandu až do Brugg násep staví

  ⁵ si Vlámové, jenž jejich města brány

  ⁶ má chránit od moře a od záplavy,

  ⁷ jak u Brenty jsem vídal Padovany

  ⁸ hrázemi chránit domy své a hrady,

  ⁹ dřív nežli horko cítí Korutany,

 ¹⁰ takové byly tyto hráze tady,

 ¹¹ ač ne tak velké, ne tak silné valy,

 ¹² ať vznikly už za nevím jaké vlády.

 ¹³ Už od lesa tak daleko jsme stáli,

 ¹⁴ že ztrácela se hmota jeho šerá,

 ¹⁵ když hlavu po něm obrátil jsem z dáli,

 ¹⁶ a tu jsem spatřil, dál se cestou bera,

 ¹⁷ houf duší, jež se podél hráze sběhly

 ¹⁸ a napínaly zrak jak za večera

 ¹⁹ při novoluní - jako by se střehly,

 ²⁰ a brvy při tom svraštily a stáhly,

 ²¹ jak starý krejčík mžourá k uchu jehly.

 ²² Když si nás prohlížel ten průvod táhlý,

 ²³ jeden mě poznal. "Jaký zázrak!" zvolal

 ²⁴ a jeho ruce po mém rouchu sáhly.

 ²⁵ Pak rozpřáh' náručí. Já neodolal

 ²⁶ a pohléd' do vyprahlé tváře této,

 ²⁷ z níž nějak povědomý rys mne volal.

 ²⁸ Ač do ní mnoho bolů bylo vseto,

 ²⁹ přec poznal jsem ji, vztáhl jsem k ní paži

 ³⁰ a řekl jsem: "Vy tady, Ser Brunetto?!"

 ³¹ On pravil: "Synku, kéž tě nezaráží,

 ³² když Brunetto Latini v beznaději

 ³³ kus cesty s tebou zpět se opováží!"

 ³⁴ Já řekl: "Toho právě též si přeji.

 ³⁵ Rád také s vámi usednu, jen dá-li

 ³⁶ ten, jehož kroky mě sem provázejí."

 ³⁷ "Ó synku," pravil, "kdo se z houfu vzdálí

 ³⁸ či zastaví byť k vzdechu jedinému,

 ³⁹ sto let pak leží v ohni, jenž ho pálí.

 ⁴⁰ Jdi, přidržím se roucha tvého lemu

 ⁴¹ a k průvodu pak dám se zas, jenž v bolu

 ⁴² svém věčném lká, jak údělem zde je mu."

 ⁴³ Já netroufal si sejít s cesty dolů

 ⁴⁴ a vedle něho jít, však hlavu chýle

 ⁴⁵ já úctu jevil mu, jak šli jsme spolu.

 ⁴⁶ On začal: "Jaký los ti v plné síle

 ⁴⁷ před koncem života sem jíti dává?

 ⁴⁸ A kdo to vede tě, bys došel cíle?"

 ⁴⁹ "Když vedla žitím," řek' jsem, "pout mne smavá,

 ⁵⁰ v údolí zabloudit mi bylo dáno,

 ⁵¹ než naplnila se má doba pravá.

 ⁵² Když vyjít chtěl jsem z něho, včera ráno,

 ⁵³ zde tento zjevil se mi nenadále,

 ⁵⁴ a s ním jít touto drahou je mi přáno."

 ⁵⁵ A on: "Když za svou hvězdou půjdeš stále,

 ⁵⁶ v přístavu slávy dojdeš k svému cíli,

 ⁵⁷ život-li krásný chápu dokonale.

 ⁵⁸ Kdybych byl nezemřel v tak rané chvíli

 ⁵⁹ a nebešťany zřel ti nakloněny,

 ⁶⁰ já byl bych pomáhal ti s tvými díly.

 ⁶¹ Však nevděčný ten lid a zaslepený,

 ⁶² jenž z Fiesole přišel v dávné době

 ⁶³ a v mravu cos má z hor a skalní stěny,

 ⁶⁴ za dobra tvá se znepřátelí tobě,

 ⁶⁵ a právem, neboť mezi trpké plody

 ⁶⁶ fík sladký nesluší se vmyslit sobě.

 ⁶⁷ Zvěst stará slepými zve jejich rody,

 ⁶⁸ lakomství, pýcha, zášť jsou jejich mravy -

 ⁶⁹ jich zásad straň se, nebo dojdeš škody!

 ⁷⁰ Sudba ti dopřeje tak velké slávy,

 ⁷¹ že budou obě strany chtít být tvoje,

 ⁷² však vzdálen bude zobák od té trávy.

 ⁷³ Zvěř fiesolská zničí město svoje,

 ⁷⁴ však o květ rostlinku ať neobere,

 ⁷⁵ jestli kdy jaká vznikne z toho hnoje,

 ⁷⁶ jímž svaté sémě na světlo se dere,

 ⁷⁷ Římanů sémě, jež se v době selo,

 ⁷⁸ kdy vzniklo hnízdo zloby tolikeré."

 ⁷⁹ "Kdyby se na světě vše bylo dělo,"

 ⁸⁰ já odpověděl, "podle mého přání,

 ⁸¹ podnes jste neopustil lidské tělo,

 ⁸² neboť zřím v duchu, jak se ke mně sklání

 ⁸³ otcovský obraz váš, tak dobrý, drahý,

 ⁸⁴ s nímž nabádal jste kdysi bez ustání

 ⁸⁵ mě k věcem věčným upírat své snahy .

 ⁸⁶ Svou vděčnost za to musím zvěstovati,

 ⁸⁷ než bude konec pozemské mé dráhy.

 ⁸⁸ Co o mém žití pravíte, chci psáti,

 ⁸⁹ abych to moh', až přijdu k vzácné paní,

 ⁹⁰ i s jinou zvěstí k výkladu jí dáti.

 ⁹¹ Vám zjevným učiním své odhodlání,

 ⁹² jen když jsem bez výčitek ve svědomí,

 ⁹³ že sudbu svoji přijmu bez reptání.

 ⁹⁴ Mým uším je hlas věštby povědomý:

 ⁹⁵ Štěstěna kolem svým ať jak chce točí

 ⁹⁶ a sedlák motykou, mne sotva zlomí."

 ⁹⁷ Tu mistr na mne upřel vážné oči

 ⁹⁸ a vpravo obrácen se pozastavil:

 ⁹⁹ "Kdo správně slyší, správný smysl zočí."

¹⁰⁰ Však já se dále v rozhovoru bavil

¹⁰¹ a ptal se Brunetta, kdo z druhů jeho

¹⁰² jsou nejvyšší a nejslavnější. Pravil:

¹⁰³ "Je dobré sice znáti některého,

¹⁰⁴ o jiných lépe pomlčet, můj milý,

¹⁰⁵ neb není času dotknouti se všeho.

¹⁰⁶ I věz, že většinou to kněží byli

¹⁰⁷ a učenci, již došli cti a slávy,

¹⁰⁸ však hříchem týmž se všichni potřísnili.

¹⁰⁹ Priscian jde tu s truchlivými davy,

¹¹⁰ i Francesco d'Accorso: chceš-li druhá

¹¹¹ jména, jež poskvrnily mrzké mravy,

¹¹² viz onoho, jejž poslal sluhů sluha

¹¹³ od Arna na břehy Bacchiglionu,

¹¹⁴ kde v čivách mdlých mu hasla všecka vzpruha.

¹¹⁵ Mluvil bych ještě o jiných v tom shonu,

¹¹⁶ však řeč a cesta nesmí dál mě vésti,

¹¹⁷ neb z písku vidím stoupat dýmu clonu:

¹¹⁸ Jde lid, jejž potkat nesmím na svém scestí!

¹¹⁹ Svůj Poklad vřele doporučit chci ti -

¹²⁰ jsem živ jen jím! Víc nechci, toť mé štěstí."

¹²¹ Pak vracel se a z těch se mi zdál býti,

¹²² jež o šat zelený, jejž v sázce mají,

¹²³ u Verony je vidět závoditi;

¹²⁴ však z těch, již vítězí, ne prohrávají.

  ¹ V místech, kam pak jsme přišli, vodstva hučí,

  ² když dolů řítí se, kde kruh je jiný,

  ³ až zní to, jak když včely v úlech bzučí.

  ⁴ Vtom náhle odloučily se tři stíny

  ⁵ od davu, jenž nás tudy míjel v chvatu

  ⁶ tím deštěm zlým, jenž kane na pustiny,

  ⁷ a přiběhly k nám s křikem: "Zůstaň stát tu

  ⁸ ty, který z vlasti naší znemravnělé

  ⁹ nám zdáš se býti, soudě podle šatu!"

 ¹⁰ Ach, kolik ran jsem zhléd' na jejich těle,

 ¹¹ nových i starých jizev po plamenech -

 ¹² mám z toho podnes srdce zbolavělé!

 ¹³ Stát zůstal mistr při křiku a stenech

 ¹⁴ a řek': "Stůj, dokud nás ti nedohoní,

 ¹⁵ a na dvornost je marně čekat nenech!

 ¹⁶ Ba, nebýt ohně, jejž tu v kapkách roní

 ¹⁷ povaha místa, řekl bych, že spíše

 ¹⁸ ty jim bys měl jít vstříc, než tobě oni!"

 ¹⁹ Začaly zase, co jsme stáli tiše,

 ²⁰ svůj starý zpěv; a když k nám přišly k hrázi,

 ²¹ v kruh spjaly se tři stíny této říše.

 ²² Jak zápasníci, natření a nazí,

 ²³ se měří, jak se chytnout nejvhodněji,

 ²⁴ než k ranám se a k zápolení srazí,

 ²⁵ tak oni za mnou svými obličeji

 ²⁶ se točí, až jsou na opačnou stranu

 ²⁷ obráceni, než kam jim nohy chtějí.

 ²⁸ "Byť nám a našim prosbám na pohanu

 ²⁹ jsou tyto písčiny," z nich jeden praví,

 ³⁰ "i tvář, již máme ohněm ošlehánu,

 ³¹ ať tebou pohne odlesk naší slávy,

 ³² abys nám řek', kdo jsi, že živ a hravě

 ³³ procházíš peklem takto bez obavy.

 ³⁴ Ten, jehož šlépějemi kráčím právě,

 ³⁵ ač nahý je a sežehnutý tady,

 ³⁶ kdys ve větší, než tušíš, živ byl slávě.

 ³⁷ To Guido Guerra, dobré Gualdrady

 ³⁸ byl vnuk a v žití věděl, jak se dává

 ³⁹ buď rána mečem nebo moudré rady.

 ⁴⁰ Tegghiaio Aldobrandi udupává

 ⁴¹ zas písek v stopách mých, jak sem se blíží;

 ⁴² hlas jeho na světě měl mít víc práva.

 ⁴³ A já, jenž postaven jsem s nimi v kříži,

 ⁴⁴ slul na světě Jacopo Rusticucci.

 ⁴⁵ Nic, jak zlá žena kdys, mi neublíží!"

 ⁴⁶ Jist být si před ohněm, jenž tolik mučí,

 ⁴⁷ byl bych se vrhl k nim, a jistě schválil

 ⁴⁸ by to byl mistr, jenž mne ve všem učí.

 ⁴⁹ Však ježto bych se tam byl sžeh' a spálil,

 ⁵⁰ přemohla bázeň moje žhavé přání,

 ⁵¹ bych objal je, než bych se zase vzdálil.

 ⁵² I promluvil jsem: "Bol, ne pohrdání,

 ⁵³ nad vaším osudem mou duši strávil,

 ⁵⁴ že se tak hned mu zase neubrání,

 ⁵⁵ když tento pán a průvodce mi pravil

 ⁵⁶ slova, z nichž hned se mysl dovtípila,

 ⁵⁷ kdo přichází, by se tu pozastavil.

 ⁵⁸ Jsem z vaší vlasti. Vždy se vaše díla,

 ⁵⁹ když vyslovit jsem slýchal vaše jména,

 ⁶⁰ mně k úctě zbožné v duchu vybavila.

 ⁶¹ Žluč opustil jsem, sladkost jablek cena

 ⁶² je ta, již slib mi vůdce mého dává.

 ⁶³ Však cesta k středu dřív mi přisouzena."

 ⁶⁴ "Je-li však nadlouho tvých údů správa

 ⁶⁵ tvé duši určena," on řek', "a má-li

 ⁶⁶ i po tvé smrti zářit dál tvá sláva,

 ⁶⁷ rci, čest a vážnost dosud přebývá-li

 ⁶⁸ v tom našem městě, či tam vládnou klamy

 ⁶⁹ a všechny ony ctnosti vyprchaly?

 ⁷⁰ Guglielmo Borsiere, jenž je s námi

 ⁷¹ tu nedlouho a tamhle s druhy pílí,

 ⁷² nás velmi trápí svými vzpomínkami."

 ⁷³ "Lid nový, rychlé zisky způsobily

 ⁷⁴ tam lesk a rozmařilost, jež se dědí,

 ⁷⁵ až Florencie sama z toho kvílí!"

 ⁷⁶ Tak vykřikl jsem místo odpovědi,

 ⁷⁷ tvář pozdviženu, a ty oči trojí

 ⁷⁸ tak hleděly, jak na pravdu se hledí.

 ⁷⁹ "Jsi šťasten, jestli tě tak málo stojí,"

 ⁸⁰ mi pravili, "vždy odpovědi, jaké

 ⁸¹ na pravém místě jiné uspokojí!

 ⁸² Až vyjdou z tmy tvé stezky křivolaké

 ⁸³ a uzříš hvězdy nad lidskými sídly

 ⁸⁴ a budeš říkat rád: Já byl tam také,

 ⁸⁵ vyprávěj, jak nás oči tvé zde zhlídly!"

 ⁸⁶ Kruh prolomivše, prchli nenadále,

 ⁸⁷ až jejich nohy se mi zdály křídly.

 ⁸⁸ Amen bys nevyřkl v té chvíli malé,

 ⁸⁹ v jaké je odvedla zas cesta nová,

 ⁹⁰ a rozhod' mistr, že už půjdem dále.

 ⁹¹ Já s ním šel. Jen jsme vykročili znova,

 ⁹² už zazněl vody hukot rozpoutaný,

 ⁹³ že nebylo tam rozuměti slova.

 ⁹⁴ Jak při proudu, jenž vlastní cestou hnaný

 ⁹⁵ dřív s hory Veso na východ se nese,

 ⁹⁶ stékaje s Apenninu levé strany,

 ⁹⁷ a nahoře tam Acquacheta zve se,

 ⁹⁸ než vírem vplyne níže do řečiště

 ⁹⁹ a u Forli to první jméno střese,

¹⁰⁰ pak u San Benedetta se skal tříště

¹⁰¹ se řítí dolů do rokle, kde mělo

¹⁰² by pro tisíce býti útočiště -

¹⁰³ tak pod útesem ve strži to hřmělo

¹⁰⁴ tou černou vodou, jež tam v proudu vřela,

¹⁰⁵ jako by nás to ohlušiti chtělo.

¹⁰⁶ Já opásán měl provaz kolem těla,

¹⁰⁷ jímž v jedné chvíli za dřívějších časů

¹⁰⁸ pardála moje ruka spoutat chtěla.

¹⁰⁹ I odvázal jsem si jej hbitě s pasu

¹¹⁰ a svinutý jej podal vůdci svému,

¹¹¹ poslušen jeho velícího hlasu.

¹¹² Obrácen vpravo k toho srázu lemu

¹¹³ od kraje dále pak jej dolů hodil

¹¹⁴ do hlubin jícnu tomu propastnému.

¹¹⁵ "Co nového ten důl zde zase zplodil

¹¹⁶ na znamení," mé myšlenky se ptají,

¹¹⁷ "jež mistr očima tak doprovodil?"

¹¹⁸ Jak na pozoru lidé mít se mají

¹¹⁹ před těmi, kteří nevidí jen díla,

¹²⁰ však do myšlenek duchem pronikají!

¹²¹ On řekl mi: "Kéž ta už by tu byla,

¹²² již čekám, že zde vyjde nad ty svahy,

¹²³ jak mysl tvá už správně vytušila."

¹²⁴ Vždy před pravdou, jež v tváři lži má tahy,

¹²⁵ střez ústa svoje, čtenáři můj stálý,

¹²⁶ sic bez viny tě v hanbu svrhne záhy.

¹²⁷ Zde promluvit však duch můj neotálí:

¹²⁸ Nuž při své Komedii tobě pravím,

¹²⁹ jako že chci, by docházela chvály,

¹³⁰ že uzřel jsem, jak vzduchem hustým, tmavým

¹³¹ postava jakási tu vzhůru pluje,

¹³² i srdcím statečným jsouc děsem pravým;

¹³³ pluje jak ten, jenž z moře vystupuje,

¹³⁴ spustiv se kotvu zvednout, jejíž tíha

¹³⁵ se škvír a skalin u dna zachycuje,

¹³⁶ jenž vzpíná se a nohy k tělu zdvíhá.

  ¹ "Hle netvor s hrotem na ohonu tu je,

  ² přelétá hory, drtí zbroj a brány!

  ³ Hle ten, jenž zápachem svět naplňuje!"

  ⁴ Tak pravil mi můj vůdce požehnaný

  ⁵ a ukázal mu k tomu břehu tady,

  ⁶ k místu, kde končí mramor ušlapaný.

  ⁷ Tu onen hnusný obraz lsti a zrady

  ⁸ u břehu přistal poprsím a čelem,

  ⁹ však na břeh ohon nevymrštil zády.

 ¹⁰ Vzhled poctivce měl v obličeji celém,

 ¹¹ tak jeho vnějšek mírný byl a sladký,

 ¹² však roven štíru ostatním byl tělem.

 ¹³ Dvě tlapy chlupaté měl po lopatky

 ¹⁴ a záda, hruď i boků plochy obě

 ¹⁵ měl plny čar a kroužků, že své látky

 ¹⁶ Turek či Tatar k takto pestré zdobě

 ¹⁷ z osnov a útku zhotovil by stěží;

 ¹⁸ takový šat Arachne netká sobě.

 ¹⁹ A jako někdy bárky u pobřeží

 ²⁰ půl ve vodě, půl na pevnině stojí,

 ²¹ a tam, kde země žravých Němců leží,

 ²² bobr své dílo zkázy rybám strojí,

 ²³ tak na hrázi, jež písek svírá, čněla

 ²⁴ ta nejděsnější stvůra se svou zbrojí,

 ²⁵ do prázdna ohonem se oháněla

 ²⁶ a na něm rozdělený do vidlice

 ²⁷ tak jako štír hrot jedovatý měla.

 ²⁸ Můj vůdce pravil: "Nyní trochu více

 ²⁹ musíme stočit cestu po hradisku

 ³⁰ k té nestvůře, jež jeví lidská líce."

 ³¹ I scházeli jsme vpravo po skalisku,

 ³² obrubou deset kroků jsme se brali,

 ³³ tak vyhnuvše se plaménkům i písku,

 ³⁴ a když jsme potom před obludou stáli,

 ³⁵ spatřil jsem nové lidi usazeny,

 ³⁶ kde proláklinu v písku tvoří skály.

 ³⁷ Řek' mistr: "Abys poznal, jaké ceny

 ³⁸ je tento kruh, v čem jeho cíl a práce,

 ³⁹ jdi k lidem těm a všechny poznej jmény,

 ⁴⁰ však rozhovory s nimi veď jen krátce:

 ⁴¹ Já zatím promluvím s tou šelmou tady,

 ⁴² zda k cestě chce nám za plavidlo dát se."

 ⁴³ Tak z nejzazšího kraje, od ohrady

 ⁴⁴ sedmého kruhu šel jsem osamělý,

 ⁴⁵ kde seděly těch smutných lidí řady.

 ⁴⁶ Jim z očí tekl bol, jejž v sobě měli,

 ⁴⁷ a rukama si vždycky pomáhají,

 ⁴⁸ když zem je žhne či páry závan vřelý:

 ⁴⁹ Nejinak v létě psi to činívají

 ⁵⁰ čumákem nebo nohou, když je blechy,

 ⁵¹ ovádi nebo mouchy kousávají.

 ⁵² Když hleděl jsem těm lidem bez útěchy

 ⁵³ do očí, z kterých šlehal oheň bolů,

 ⁵⁴ žádného neznal jsem, však malé měchy

 ⁵⁵ visely s hrdel těch, již dleli spolu

 ⁵⁶ a každý na nich barvy měl a znaky

 ⁵⁷ a zálibně k nim stále shlížel dolů.

 ⁵⁸ A když jsem potom stanul před chudáky,

 ⁵⁹ nad žlutým měšcem oko moje žaslo,

 ⁶⁰ kde modrý lev stál postavou i zraky.

 ⁶¹ Mé udivení ani nepohaslo

 ⁶² nad rudým měšcem na jiném zas klíně,

 ⁶³ jenž znak nes' husy bělejší než máslo.

 ⁶⁴ Jeden, jenž erbem modré sprasné svině

 ⁶⁵ měl bílé plátno měšce znamenáno,

 ⁶⁶ mi řek': "Co děláš v této prohlubině?

 ⁶⁷ Jen jdi! A ježto žít ti ještě dáno,

 ⁶⁸ pak věz, že tady u mé levé strany

 ⁶⁹ má sedět soused můj Vitaliano.

 ⁷⁰ Sám Padovan jsem mezi Florenťany,

 ⁷¹ již do ucha tak pronikavě zde mi

 ⁷² řvou často: ‚Přijď už rytíř svrchovaný,

 ⁷³ jenž nosit bude měšec s kozly třemi!'"

 ⁷⁴ Pak vypláz' jazyk, olíz' ústa svoje,

 ⁷⁵ jak vůl si olizuje nozder lemy.

 ⁷⁶ Tu mistra svého pohněvat se boje,

 ⁷⁷ jenž přikázal mi pobýt tam jen chvíli,

 ⁷⁸ opouštím duše plné nepokoje

 ⁷⁹ a vidím, jak už průvodce můj milý

 ⁸⁰ na netvora si sed a s jeho hřbetu

 ⁸¹ volá: "Teď třeba odvahy a síly!

 ⁸² Po schodech srázných strojíme se k letu:

 ⁸³ ty vylez vpřed, já uprostřed chci býti,

 ⁸⁴ ať ohon jeho nepohmoždí tě tu."

 ⁸⁵ Jak tomu, který horečku už cítí,

 ⁸⁶ hned bledne nehtů barva fialová,

 ⁸⁷ že bojí se i na stín popatřiti,

 ⁸⁸ tak bylo mně, když zaslech' jsem ta slova,

 ⁸⁹ však jako sluha styděl jsem se velmi,

 ⁹⁰ jenž před pánem hned udatně se chová.

 ⁹¹ A usedl jsem na hřbet hnusné šelmy.

 ⁹² "Mne obejmi," tak chtěl jsem potom zvolat,

 ⁹³ však hlas mi selhal, jak se prudce chvěl mi.

 ⁹⁴ Jak mi už pomoh' těžkost mnohou zdolat,

 ⁹⁵ tak objal mě, když vlez' jsem na hřbet tuhý,

 ⁹⁶ a nadarmo mě nenechával volat.

 ⁹⁷ "Teď, Geryone, širokými kruhy

 ⁹⁸ ať cesta tvá se zvolna dolů chýlí,

 ⁹⁹ však pamětliv buď, že máš náklad druhý!"

¹⁰⁰ A jako člunek při vyplutí chvíli

¹⁰¹ couvá a couvá, zdlouha ustupoval,

¹⁰² až ve vzduchu, kam jsme se obrátili,

¹⁰³ kde hrudí dřív stál, ohonem teď ploval

¹⁰⁴ a jako úhoř hýbal jím jen málo

¹⁰⁵ a pazoury vzduch k sobě přitahoval.

¹⁰⁶ Zděšení větší jistě nepojalo

¹⁰⁷ Faetonta, když s nebe v hloub se řítil,

¹⁰⁸ které, jak dodnes vidíme, se vzňalo,

¹⁰⁹ ni Ikara, když v bocích náhle cítil,

¹¹⁰ jak horkem taje vosk a peří padá,

¹¹¹ a otec křikem "Zle je!" strach v něm nítil,

¹¹² než mne, když poznal jsem, jak obepřádá

¹¹³ mě všude vzduch a vše se zastiňuje,

¹¹⁴ že nevidím nic než té stvůry záda.

¹¹⁵ Ta zvolna, zvolna dál a níže pluje,

¹¹⁶ však já to postřehl jen podle vání,

¹¹⁷ jímž vítr zdola do tváře mi duje.

¹¹⁸ Vtom zprava zaslechnu už hrozné řvaní,

¹¹⁹ jímž dole pod námi ta propast ječí,

¹²⁰ až s okem se mi tam i hlava sklání.

¹²¹ Z té propasti mám závrať ještě větší,

¹²² neb vidím ohně, slyším nářky s kletím,

¹²³ a krčím se v tom hrozném nebezpečí.

¹²⁴ Pak postřehl jsem, co mi ušlo předtím,

¹²⁵ že sestupujem níže v kruzích bolů,

¹²⁶ jež přibližují se, jak vzduchem letím.

¹²⁷ A jak je dobře známo o sokolu,

¹²⁸ když nevidí vnadidlo ani ptáka,

¹²⁹ až vzdychá sokolník: "Ach, klesáš dolů!"

¹³⁰ že znaven, ač se vznes' až pod oblaka,

¹³¹ krouživě slétá, se záštím a zlobou

¹³² dál od pána si sedá, jenž jej láká,

¹³³ tak na úpatí skály zryté dobou

¹³⁴ Geryon přistal tíhou svého těla,

¹³⁵ a zbaviv se pak nákladu nás obou,

¹³⁶ zas odletěl jak od tetivy střela.

  ¹ Je v pekle místo, jež Zlé žleby sluje,

  ² má barvu ocele a z kamene je,

  ³ tak jako kruh ten, jenž je obkličuje.

  ⁴ A v samém středu zlé té pláně zeje

  ⁵ jak propast jáma hluboká a širá,

  ⁶ o níž se dále ještě zmínka děje,

  ⁷ a pásmo toto, jemuž dána míra

  ⁸ je jámou tou a patou tvrdé skály,

  ⁹ příkopů deset na dně uzavírá.

 ¹⁰ A jako na ochranu hradeb valy

 ¹¹ bývají kolem hradů vykopány,

 ¹² takové právě se i ty tam zdály

 ¹³ a stejné byly základní jich plány.

 ¹⁴ Jak z hradů po vnější pás opevněný

 ¹⁵ jdou můstky od zápraží každé brány,

 ¹⁶ tak vedou skály od té horské stěny

 ¹⁷ a příkopy i náspy přetínají,

 ¹⁸ až u jámy jsou srázem ukončeny.

 ¹⁹ Můj básník vlevo šel, když na okraji

 ²⁰ my s Geryona dali jsme se střásti,

 ²¹ a já se za ním pustil těmi kraji.

 ²² Po pravé ruce byly nové strasti,

 ²³ mrskači noví, krutí jako vrazi,

 ²⁴ jichž pln byl dolů žleb ten do propasti.

 ²⁵ Hříšníci dole na dně byli nazí;

 ²⁶ někteří proti nám se ubírali,

 ²⁷ s námi, však rychleji, šli jiní hrází,

 ²⁸ jak Římané to nařízení dali,

 ²⁹ že v Milostivém létě, v poutním čase,

 ³⁰ kdy velké davy po mostě se valí,

 ³¹ proud jeden čelem k hradu ubírá se,

 ³² k svatému Petru namířeno má-li,

 ³³ a druhý proti němu kráčí zase.

 ³⁴ Rohaté běsy shléd' jsem s tmavé skály

 ³⁵ vždy tu a tam se biči rozháněti,

 ³⁶ jimiž je zezadu zle bičovali.

 ³⁷ Ach, jak jim paty zdvihnou se a letí

 ³⁸ při první ráně! Ani jeden zády

 ³⁹ nevyčkal věru druhé ani třetí!

 ⁴⁰ Když jsem tak šel a jednoho z té řady

 ⁴¹ mé oči potkaly, já zarazím se:

 ⁴² "Už dřív jsem někde viděl toho tady!"

 ⁴³ Abych jej poznal, v chůzi zastavím se.

 ⁴⁴ Stát zůstal sladký vůdce, svoluje mi,

 ⁴⁵ abych šel trochu zpět po strmé římse.

 ⁴⁶ Myslil ten šlehaný, že skryje se mi,

 ⁴⁷ když skloní tvář, však platno mu to málo.

 ⁴⁸ Já řek' mu: "Ty, jenž oči klopíš k zemi,

 ⁴⁹ jestli mě v zjevu tvém vše neklamalo,

 ⁵⁰ Venedico Caccianimico ty jsi.

 ⁵¹ Co trpkost takovou ti trpět dalo?"

 ⁵² "Má řeč se nerada v řeč cizí mísí,

 ⁵³ teď nutká mě však výslovnost tvá znělá,

 ⁵⁴ jež připomíná svět, jak býval kdysi.

 ⁵⁵ Já způsobil kdys, že Ghisolabella

 ⁵⁶ po vůli byla chtíči markýzovu,

 ⁵⁷ jak hnusná zvěst už mnohá vyprávěla.

 ⁵⁸ Sám Boloňan tu netrpím v tom rovu:

 ⁵⁹ zde jámu námi zříš tak naplněnu,

 ⁶⁰ že tolik živých jazyků teď znovu

 ⁶¹ neříká sipa od Saveny k Renu -

 ⁶² a má-li ti to dosvědčeno býti,

 ⁶³ lakotnost naši tobě připomenu."

 ⁶⁴ Než domluvil, už běs ho začal bíti,

 ⁶⁵ na něho soče: "Kuplíři, běž dále!

 ⁶⁶ Zde nelze ženy za peníze míti!"

 ⁶⁷ Já dohonil jsem vůdce v chvíli malé

 ⁶⁸ a několika kroky tam jsme byli,

 ⁶⁹ kde vzniká nový útes v mocné skále.

 ⁷⁰ Dost snadno jsme naň ihned vystoupili

 ⁷¹ a po hřebenu jeho v pravou stranu

 ⁷² od věčných kruhů jsme se oddělili.

 ⁷³ Když stáli jsme, kde dole tvoří bránu,

 ⁷⁴ by cesta šlehaných dál mohla vésti,

 ⁷⁵ řek' vůdce: "Zhlédni, co tu s tebou stanu,

 ⁷⁶ ostatní narozené do neštěstí,

 ⁷⁷ jichž tváře dosud nemoh's rozeznati,

 ⁷⁸ že šli týmž směrem s námi od rozcestí."

 ⁷⁹ Pak s mostu starého jsme zřeli bráti

 ⁸⁰ se proti sobě průvod druhý kolem,

 ⁸¹ jejž neustali běsi bičovati.

 ⁸² Tu, aniž ptám se, mistr v zástup dolem

 ⁸³ mi ukáže: "Hle, velikán, jenž stále

 ⁸⁴ je pevný, slzy neprolévá bolem!

 ⁸⁵ Jak dosud tvářnost pána má a krále!

 ⁸⁶ Toť Jason, jenž kdys, úskočný a smělý,

 ⁸⁷ Kolchidské rouna zbavil nenadále.

 ⁸⁸ S družinou ostrov Lemnos procházeli,

 ⁸⁹ právě když zlobné ženy rozvášněny

 ⁹⁰ své muže všechny krutě zabíjely.

 ⁹¹ Tam posunky a slovy vratké ceny

 ⁹² jím obelstěna mladá Hypsipyla,

 ⁹³ jež obelhala dříve druhé ženy;

 ⁹⁴ pak s outěžkem jím opuštěna byla.

 ⁹⁵ Ta vina k trestu zde ho odsuzuje,

 ⁹⁶ msta za Medeu k ní se připojila.

 ⁹⁷ S ním tudy štván, kdo šalbu takto snuje.

 ⁹⁸ Teď příkop prvý znáš, i ty, jež nese

 ⁹⁹ a které trestat přisouzeno mu je."

¹⁰⁰ Už stezkou naší tam jsme přišli, kde se

¹⁰¹ křižuje s dalším valem nad zlou strání

¹⁰² a tvoří sloup, kde jiný oblouk pne se.

¹⁰³ Tam z druhé sluje slyšeli jsme lkání lidu,

¹⁰⁴ jenž supí, skučí jen a vyje

¹⁰⁵ a tělo trýzní si svou vlastní dlaní.

¹⁰⁶ Úbočí skály slizká plíseň kryje

¹⁰⁷ z výparu, který usazuje se tu

¹⁰⁸ a očím jako nosu odporný je.

¹⁰⁹ Tak hluboko je dno, že jenom s hřbetu

¹¹⁰ útesu, jenž se zdvíhá do neschůdna,

¹¹¹ až k němu dohlédnouti možno je tu.

¹¹² Když jsme tam přišli, uviděl jsem u dna

¹¹³ lid vězet v blátě, které hnusně čpělo

¹¹⁴ jak ze záchodů plnící se studna.

¹¹⁵ Na první pohled oko uvidělo

¹¹⁶ hlavu tak zkalenou, že nevím ani,

¹¹⁷ zda je to laika či kněze čelo.

¹¹⁸ Vtom zvolal on: "Proč mne si bez ustání

¹¹⁹ víc prohlížíš než moje druhy v blátě?"

¹²⁰ "Jestliže neklame mě vzpomínání,"

¹²¹ řek' jsem, "už s čistým vlasem viděl já tě:

¹²² jsi Alessio Interminei z Lukky,

¹²³ než na jiné víc proto hledím na tě!"

¹²⁴ Tu lebky dotkl plácnutím se ruky:

¹²⁵ "Lichotky, jaké jazyk můj ved' stále,

¹²⁶ mě uvrhly sem do té hrozné muky!"

¹²⁷ Však vůdce pravil mi: "Hleď, abys dále

¹²⁸ dopředu pohledem svým dosáh' zase,

¹²⁹ až spatříš tvář tu sprostou neskonale

¹³⁰ nevěstky ohavné a prostovlasé,

¹³¹ jež nehty drásá špínu svého těla

¹³² a stojí hned a hned se krčí v pase.

¹³³ Toť děvka Thais, pohrdavá, smělá,

¹³⁴ jež milenci, když tázal se: ‚Dík jaký

¹³⁵ mám čekat od tebe?' - ‚Ó, skvělý!' děla.

¹³⁶ Těch míst ať syty už jsou naše zraky."

  ¹ Šimone mágu, žáci jeho sprostí,

  ² kteřížto všechny boží věci svaté,

  ³ jež chotěmi by měly být jen ctností,

  ⁴ zde za zlato a stříbro oddáváte,

  ⁵ teď čas je, aby o vás trouba zněla,

  ⁶ neb v třetím žlebu tady přebýváte!

  ⁷ Tamodtud už, kde příští jáma zela,

  ⁸ jsme na onu část skály vystoupili,

  ⁹ jež středem nad příkop se nadnášela.

 ¹⁰ Moudrosti svrchovaná, k svému cíli

 ¹¹ jak vedeš nebe, zem i říši strastí!

 ¹² Jak spravedlivě působí tvé síly!

 ¹³ Na svahy hleděl jsem i do propasti

 ¹⁴ a viděl samé díry v šedi skály,

 ¹⁵ široké stejně, okrouhlé jak pasti.

 ¹⁶ A ty tak velké se mi právě zdály,

 ¹⁷ jak hluboké v mém krásném Svatém Janě

 ¹⁸ jsou jámy, by v nich křtící kněží stáli.

 ¹⁹ Před lety jednu z nich jsem odhodlaně

 ²⁰ sám rozbil, když v ní dítě omdlévalo:

 ²¹ to svědectvím buď proti cizí haně.

 ²² Z každého ústí čněly jenom málo

 ²³ hříšníka nohy: nejvýš po kolena,

 ²⁴ však ostatní vše uvnitř zůstávalo.

 ²⁵ Chodidla obě měly rozpálena

 ²⁶ a škubaly tak křečovitě svaly,

 ²⁷ že pouta byla by tím přetržena.

 ²⁸ Jak na věcech, jež olejem se vzňaly,

 ²⁹ kmit ohníčků se po povrchu nese,

 ³⁰ tak od pat k prstům plaménky jim vlály.

 ³¹ "Kdo ten je, mistře, jenž se tolik třese

 ³² a zuří víc než ti, již jsou s ním spolu,

 ³³ a rudší plamen vydává, když hne se?"

 ³⁴ Tu mistr řek': "Chceš, abych tě snes' dolů,

 ³⁵ kde plochá skála níž se spouští strání?

 ³⁶ Tam více o něm zvíš i jeho bolu."

 ³⁷ A já: "Má vůle před tvou vždy se sklání.

 ³⁸ Jsi pán a víš, že co je ve tvé radě,

 ³⁹ i mně je vhod, znáš moje tajná přání."

 ⁴⁰ Když přišli jsme zas k hrázi, čtvrté v řadě,

 ⁴¹ do dolu těsného a děravého

 ⁴² jsme levou stranou sešli po ohradě.

 ⁴³ A dřív mne dobrý mistr s boku svého

 ⁴⁴ nesložil, než jsme k díře toho přišli,

 ⁴⁵ jenž nohou dával projev nářku zlého.

 ⁴⁶ "Ty bědný, potvrď, co můj duch si smýšlí,

 ⁴⁷ kůle, jejž obráceně zarazili,

 ⁴⁸ pověz mi, kdo jsi, můžeš-li a smíš-li?"

 ⁴⁹ Já stál jak mnich, jenž k vrahovi se chýlí,

 ⁵⁰ an v jámě zpovídá se naposledy,

 ⁵¹ doufaje oddálit tím smrti chvíli.

 ⁵² Tu rozkřikl se on: "Už přišels tedy,

 ⁵³ už přišels, Bonifáci? Čas tvůj není:

 ⁵⁴ O roků pár mě podved' spis mé vědy!

 ⁵⁵ Tak rychle nasytil ses toho jmění,

 ⁵⁶ pro které neváhal jsi krásnou paní

 ⁵⁷ šálit a uvrhnout pak v pohanění?"

 ⁵⁸ Já tvářil se jak ten, kdo nemá stání,

 ⁵⁹ že nerozuměl všemu řečenému,

 ⁶⁰ a zmaten je, jak když ho někdo haní.

 ⁶¹ I řekl Vergil: "Rychle pověz jemu:

 ⁶² 'Já nejsem ten, ne ten, jak zdá se tobě!'"

 ⁶³ Jak nařízeno, odpověděl jsem mu.

 ⁶⁴ Tu duch jak v křeči zkroutil nohy obě

 ⁶⁵ a na odpověď uplakaným hlasem

 ⁶⁶ mi řek': "Nuž, čeho tedy žádáš sobě?

 ⁶⁷ Prahneš-li tolik zvěděti, kdo já jsem,

 ⁶⁸ že nezalek' tě ani žleb ten tmavý,

 ⁶⁹ věz, že plášť velký halil mě svým jasem.

 ⁷⁰ A ježto medvědice syn jsem pravý,

 ⁷¹ já chtivě cpal jsem pro svá medvíďata

 ⁷² tam statky v měch, zde sebe v pytel žhavý.

 ⁷³ Zpod hlavy mé už mnohá duše vzata,

 ⁷⁴ jež svatokupectvím mě předcházela,

 ⁷⁵ teď v štěrbině ji vězní skalní pata.

 ⁷⁶ Tam také já kdys propadnu se zcela,

 ⁷⁷ až přijde, o němž myslil jsem, že tys to,

 ⁷⁸ než otázka má pravdu vyzvěděla.

 ⁷⁹ Však déle tomu, co jsem na to místo

 ⁸⁰ tak hlavou dolů vsazen v rozsedlinu,

 ⁸¹ než on zde bude hořet, jak je jisto.

 ⁸² Neb pastýř bez zákona, horších činů

 ⁸³ zde od západu po něm vyskytne se,

 ⁸⁴ jenž jej i mne krýt bude ve svém stínu.

 ⁸⁵ Toť nový Jason, o němž v Písmě čte se;

 ⁸⁶ a jako k němu jeho král byl měkký,

 ⁸⁷ tak k němu ten, jenž žezlo Franků nese."

 ⁸⁸ Já nevím, nebyl-li jsem prostořeký,

 ⁸⁹ když takto jsem mu směle odpověděl:

 ⁹⁰ "Nuž, pověz mi, zda před dávnými věky

 ⁹¹ snad poklad od Petra Pán dostat hleděl

 ⁹² za klíčů moc, jež nebude mu sňata?

 ⁹³ Vždyť víc, než Za mnou pojď! mu nepověděl.

 ⁹⁴ Nežádal Petr ani druzí zlata

 ⁹⁵ a stříbra od Matěje zvoleného

 ⁹⁶ k hodnosti, která prokletému vzata.

 ⁹⁷ Nuž buď si zde, neb došels trestu svého,

 ⁹⁸ a hlídej groše hříšně vyzískané,

 ⁹⁹ jež proti Karlu štvaly ducha tvého.

¹⁰⁰ A nebýti mé úcty svrchované,

¹⁰¹ která těm klíčům drahým zadost činí,

¹⁰² jež v žití veselém tys třímal, pane,

¹⁰³ slov důtklivějších snad bych užil nyní,

¹⁰⁴ neb vaše lakotnost svět hnusem halí,

¹⁰⁵ když vyvyšuje zlé a dobré špiní.

¹⁰⁶ Vás pastýře as poznal Jan, když z dáli

¹⁰⁷ tu, která nad mořem je usazena,

¹⁰⁸ smilně si počínati viděl s králi.

¹⁰⁹ S hlavami sedmi byla narozena

¹¹⁰ a od deseti rohů sílu měla,

¹¹¹ dokud ctnost v jejím choti byla ctěna,

¹¹² Z vás každý ze zlata si bůžka dělá,

¹¹³ a od modláře neliší vás jiné:

¹¹⁴ On jednoho, vy ctíte jich sta celá!

¹¹⁵ Ach, co zla způsobilo, Konstantine,

¹¹⁶ ne obrácení tvé, však věno tvoje

¹¹⁷ prvnímu otci, bohatstvím jenž slyne!"

¹¹⁸ Co zpíval jsem mu takto, nad ním stoje,

¹¹⁹ on zmítal chodidly a tloukl znova,

¹²⁰ buď cítě hněv, či svědomí zlé svoje.

¹²¹ Snad vůdci líbila se ta má slova,

¹²² neb se zálibou slyšel řeči, které

¹²³ mi vnukla rozhorlenost opravdová.

¹²⁴ Pak objímá mě, do náručí bere,

¹²⁵ a na prsa si přitisknuv mě blaze,

¹²⁶ zas cestou, po níž sešel, výš se dere.

¹²⁷ Tak jde a neumdlévá v té své snaze,

¹²⁸ dokud tam na oblouku neoctne se,

¹²⁹ jenž k páté tvoří přechod s čtvrté hráze.

¹³⁰ Zde potom zlehka břímě, jež si nese,

¹³¹ lehounké po zlé skále složí na zem,

¹³² po cestě, kde i koza stěží hne se.

¹³³ Tu jiný úval zjeví se mi rázem.

  ¹ O nových mukách verše musím skládat

  ² a k dvacátému zpěvu první písně,

  ³ jenž o potopených je, látku spřádat.

  ⁴ Už pohlédnouti rozhod' jsem se přísně

  ⁵ ke dnu, jež nyní odhaleno mi je

  ⁶ a zalito je nářky velké tísně.

  ⁷ Tím údolím, jež vine se jak zmije,

  ⁸ jsem duše mlčky v slzách jít zřel krokem,

  ⁹ při jakém lidé pějí litanie.

 ¹⁰ A když pak po nich níž jsem přešel okem,

 ¹¹ tak prapodivně všichni otočeni

 ¹² od brady k trupu zdáli se mi bokem:

 ¹³ Vzad obličejem byli obráceni,

 ¹⁴ a proto pozpátku jen mohli jíti,

 ¹⁵ neb zpříma dívat se jim přáno není.

 ¹⁶ Snad ochrnutím někdo může býti

 ¹⁷ tak pokřiven, jak tito tady byli,

 ¹⁸ však neviděl jsem, bych moh' uvěřiti.

 ¹⁹ Ó čtenáři můj, dá-li ti Bůh milý,

 ²⁰ že prospěch z této četby duch tvůj získá,

 ²¹ jak moh' jsem zdržet slzy, jež se lily,

 ²² když obličej náš uviděl jsem zblízka

 ²³ tak zkroucen v křeči, že pláč jeho očí

 ²⁴ prohlubní hyždí stékal na stehniska?

 ²⁵ Já vskutku plakal, opřen o úbočí

 ²⁶ skal drsných, až mne vůdce z toho plaší:

 ²⁷ "I ty jsi z bláznů, co se větrem točí?

 ²⁸ Zde soucit živ, když zhasl v mysli naší.

 ²⁹ Kdo rouhá se jak ten, jenž okázale

 ³⁰ sám do rozsudků Božích lidskost vnáší?

 ³¹ Hleď, hleď! Jde král, jejž strhla nenadále

 ³² před zraky Thébských země v lůno svoje,

 ³³ až křičeli: 'Kam klesáš dál a dále,

 ³⁴ Amfiarae? Proč jsi nechal boje?'

 ³⁵ On padá však a stále níže padá

 ³⁶ Minovi do drápů, jak určeno je.

 ³⁷ Hle, jak mu za poprsí slouží záda:

 ³⁸ Že příliš napřed vidět chtěl, teď tudy

 ³⁹ zpět dívá se jen pozpátku se krada.

 ⁴⁰ Viz Teiresia! Podobně své pudy

 ⁴¹ též proměnil, když z muže stal se ženou,

 ⁴² že změnily se všechny jeho údy.

 ⁴³ A udeřit pak zase před proměnou

 ⁴⁴ musil dva v sebe zapletené hady,

 ⁴⁵ než kůži měl zas mužsky ochmýřenou.

 ⁴⁶ Ten, jenž mu břicha dotýká se zády,

 ⁴⁷ je Aruns, který u Luni v té hoře,

 ⁴⁸ kde Carrařané pěstují své sady,

 ⁴⁹ v mramoru bílém příbytek si tvoře

 ⁵⁰ se usadil, kde volný rozhled bývá

 ⁵¹ na hvězdy nebeské a širé moře.

 ⁵² A ta, jež rozpuštěným vlasem skrývá

 ⁵³ své prsy, jichž teď nevidíš, a tají

 ⁵⁴ i všechno, na čem těla chloupky mívá,

 ⁵⁵ toť Manto, která prošla mnoha kraji,

 ⁵⁶ než tam, kde zrozen já, se usadila.

 ⁵⁷ Však chci, bys o tom vyslech' celou báji:

 ⁵⁸ Když otce jejího smrt uchvátila

 ⁵⁹ a město Bakchovo je zotročeno,

 ⁶⁰ tu mnoho času světem probloudila.

 ⁶¹ Jezero v zemi vlašské rozloženo

 ⁶² u paty Alp, jež Německa jsou hrází

 ⁶³ tam u Tyrol, a Benaco má jméno.

 ⁶⁴ Pramenů tisíc, myslím, se v něm schází

 ⁶⁵ a od Gardy až po Val Camonicu

 ⁶⁶ svou vodou smáčí Apenninu srázy.

 ⁶⁷ Tam místo je, kde blíž těch vodstev vzniku

 ⁶⁸ by z Brescie, z Verony a od Trentina

 ⁶⁹ stát zůstal pastýř k žehnání a díku.

 ⁷⁰ Tvrz mocná Peschiera kde se vzpíná,

 ⁷¹ jíž Bergamští i Bresciané se koří,

 ⁷² tam snižovati břeh se započíná,

 ⁷³ až s ním se dolů všechna voda noří,

 ⁷⁴ jež v Benacu už déle neobstojí,

 ⁷⁵ a na zelených luzích řeku tvoří.

 ⁷⁶ Proud, který takto vede vodu svoji,

 ⁷⁷ ne Benaco už, Mincio nazývá se

 ⁷⁸ až do Governa, kde se s Pádem spojí.

 ⁷⁹ Po běhu nížinou ta voda zase

 ⁸⁰ vytváří močál, v cestě zdržována,

 ⁸¹ že kraj ten ubohý je v letním čase.

 ⁸² Když tamtudy se brala plachá panna,

 ⁸³ uprostřed bažin zemi uviděla,

 ⁸⁴ jež liduprázdná byla, nevzdělaná.

 ⁸⁵ I zůstala, že lidem ujít chtěla,

 ⁸⁶ tam se sluhy a kula kouzla nízká;

 ⁸⁷ a nechala tam schránu svého těla.

 ⁸⁸ Pak lidé se, jichž sídla byla blízká,

 ⁸⁹ na pevné ono místo stěhovali,

 ⁹⁰ jež nedobytné bylo pro bahniska.

 ⁹¹ Nad těmi kostmi město zbudovali

 ⁹² a pro tu, kterou prvně obydleno,

 ⁹³ bez jiné věštby Mantovou je zvali.

 ⁹⁴ Už hustě bylo lidmi osídleno,

 ⁹⁵ když nemehlo, jímž Casalodi býval,

 ⁹⁶ od Pinamonta bylo ošáleno.

 ⁹⁷ Tak původ vlasti své jsem tobě zpíval,

 ⁹⁸ abys, až někdo přijde s jinou bájí,

 ⁹⁹ ty pravdu pro lež nikdy neodbýval!"

¹⁰⁰ A já: "Tvá slova pravdy tolik mají

¹⁰¹ i jistoty a tak mou víru blaží,

¹⁰² že jiná se mi zhaslým uhlím zdají.

¹⁰³ Zas další jdou sem. Dovol, ať se táži,

¹⁰⁴ zda mezi nimi někdo slavný není,

¹⁰⁵ neboť můj duch jen po takových baží!"

¹⁰⁶ Tu promluvil: "Ten, jemuž s tváři pění

¹⁰⁷ se vous až po zádech, ten v ono ráno,

¹⁰⁸ když táhlo z Řecka mužské pokolení,

¹⁰⁹ že sotva v kolébkách co ponecháno,

¹¹⁰ co věštec s Kalchantem dal náhle zcela

¹¹¹ v Aulidě rozkaz přetnout první lano.

¹¹² Slul Eurypyl, a o něm také pěla

¹¹³ má velká tragedie ve své kráse,

¹¹⁴ jak dobře víš, neb je ti známa celá.

¹¹⁵ Ten druhý, jenž tak vyhublý je v pase,

¹¹⁶ to Michal Scottus byl, jenž využíti

¹¹⁷ znal šaleb kouzelných a klamů zase.

¹¹⁸ Tam Guida Bonattiho můžeš zříti

¹¹⁹ i Asdenta, jenž nyní asi želí,

¹²⁰ že nezůstal spíš u kůže a nití.

¹²¹ Viz nešťastné, jež jehlu opouštěly,

¹²² cívky a stav, a vědmami pak byly

¹²³ a zlobu obrazy i býlím sely.

¹²⁴ Však pojď, neb Kain už tam se s trním chýlí,

¹²⁵ kde jedna s druhou splývá hemisféra,

¹²⁶ a vln už dotýká se u Sevilly.

¹²⁷ V úplňku stála luna právě včera,

¹²⁸ jak vzpomínáš, neb chvílemi k tvé spáse

¹²⁹ zasvitla jasně do lesního šera."

¹³⁰ Tak říkal mi, co dále šli jsme zase.

  ¹ Tak s mostu na most šli jsme s řečí mnohou,

  ² o níž má Komedie nevypráví,

  ³ až na vrcholu stanuli jsme nohou,

  ⁴ chtějíce vidět jiný jícen dravý

  ⁵ Zlých žlebů, z něho slyšet nářky plané:

  ⁶ i spatřil jsem jej ku podivu tmavý.

  ⁷ A jako v Arsenále Benátčané

  ⁸ lepkavou smolu vaří v zimní době,

  ⁹ by vyspravili loďstvo porouchané,

 ¹⁰ jež vyplout nemůže, a jeden sobě

 ¹¹ loď staví novou, druhý opravuje

 ¹² té, jež už mnoho plula, strany obě,

 ¹³ ten na přídě, ten na zádi cos kuje,

 ¹⁴ ten vesla robí, onen kroutí lana,

 ¹⁵ ten tu, ten onu plachtu záplatuje --

 ¹⁶ tak dole tam, ne ohněm svařována,

 ¹⁷ však boží mocí; vřela hustá smola,

 ¹⁸ jíž polepena břehů každá strana.

 ¹⁹ Já viděl ji, však neviděl z ní zhola

 ²⁰ nic než jen bubliny, jež překypěly

 ²¹ a praskaly a znova rostly zdola.

 ²² A zatím, co tam hledím oněmělý,

 ²³ můj vůdce "Pohleď, pohleď jen!" mi praví

 ²⁴ a táhne mě, až k němu přilnu celý.

 ²⁵ Ohlížím se jak člověk nechápavý,

 ²⁶ jenž neví, před čím na útěk se dáti,

 ²⁷ a jejž strach náhlý rozvahy vší zbaví,

 ²⁸ že hledě zpět už pryč se začne hnáti,

 ²⁹ a za námi tam vidím bokem skály

 ³⁰ černého ďábla vzhůru přibíhati.

 ³¹ Jak zdál se rysů divokých už zdáli!

 ³² Jak urputně si nohama ved' svýma,

 ³³ jak mocné křídel údery se zdály!

 ³⁴ Ramena jeho vyzáblá a přímá

 ³⁵ oběma stehny tíží hříšník starý,

 ³⁶ a on mu pevně šlachy lýtek třímá.

 ³⁷ S našeho mostu zvolal: "Ó Zlé Spáry,

 ³⁸ od svaté Zity radní zde je nyní!

 ³⁹ Dospod ho strčte - pro další ty dary

 ⁴⁰ jdu k městu, kde jsou ještě mnozí jiní:

 ⁴¹ Tam každý kupčík je, až na Bonturu,

 ⁴² a za peníze z Ne se Ano činí."

 ⁴³ Pak dolů mrštil jím a skalou vzhůru

 ⁴⁴ se obrátil: pes nikdy na zloděje

 ⁴⁵ tak neštval se, když pustili mu šňůru.

 ⁴⁶ Ten kles', pak skrčen vyplul nad peřeje.

 ⁴⁷ Tu zpod mostu je slyšet běsy dravé:

 ⁴⁸ "Zde není přesvatého obličeje!

 ⁴⁹ Zde se to jinak nežli v Serchiu plave!

 ⁵⁰ A nechceš-li znát vidle, darebáku,

 ⁵¹ už nevynoř se z této smoly žhavé!"

 ⁵² Pak tlačili ho víc než stovkou háků

 ⁵³ a volali: "Zde křepčit musíš skrytý

 ⁵⁴ a lovit, můžeš-li, v tom tmavém mraku!"

 ⁵⁵ Tak pomocníkům velí kuchař hbitý

 ⁵⁶ potápět háčky, aby v kotli vřely

 ⁵⁷ a vrchem neplavaly, kousky kýty.

 ⁵⁸ Řek' dobrý mistr: "Aby neviděli,

 ⁵⁹ že tady jsi, a nic tě nepotkalo,

 ⁶⁰ zde za balvanem zůstaň schoulen celý,

 ⁶¹ a byť se zlého cokoli mi stalo,

 ⁶² nic neboj se, mně známa věc ta celá,

 ⁶³ už byl jsem tu a strachu mám z nich málo!"

 ⁶⁴ Pak mostem šel až k místu, kde hráz čněla,

 ⁶⁵ a na šestém když zastavil se břehu,

 ⁶⁶ bylo mu třeba statečného čela.

 ⁶⁷ S jekem a vztekem takovým, jak v běhu

 ⁶⁸ psi na žebráka vyřítí se prudce,

 ⁶⁹ když u vrat prose mluví o noclehu,

 ⁷⁰ zpod mostu ti se přihnali a v ruce

 ⁷¹ svírali všichni háky rozsochaté.

 ⁷² On zvolal však: "Ať nestrojí se k muce

 ⁷³ Teď žádný z vás, však než se do mne dáte,

 ⁷⁴ ať někdo vyslechnout mne práci dá si,

 ⁷⁵ a pak se raďte, zda mě nabrat máte!"

 ⁷⁶ "Ať Zlochvost jde!" hned ozvaly se hlasy.

 ⁷⁷ Tu jeden blíže šel, co druzí stáli,

 ⁷⁸ a říkal si: "Jak vymluví se asi?"

 ⁷⁹ "Ty myslíš, Zlochvoste, že z dáli

 ⁸⁰ bez losů příznivých a vůle vyšší

 ⁸¹ v ta místa přicházím, strach maje malý

 ⁸² z všech vašich háků?" mistr ďábla tiší.

 ⁸³ "Jít nechej nás - tak chtějí s nebes výše,

 ⁸⁴ abych ved' druha touto divou říší."

 ⁸⁵ Tu poražen on tak byl ve své pýše,

 ⁸⁶ že vidlici hned spustil k nohám na zem.

 ⁸⁷ "Ten bodán nebuď!" řekl jen to slyše.

 ⁸⁸ Tu k sobě vůdce zavolal mě rázem:

 ⁸⁹ "Ty, jenž jsi skryt za sloupy, jež most drží,

 ⁹⁰ bezpečně ke mně vrať se nyní srázem!"

 ⁹¹ Já vystoupil a sešel skalní strží.

 ⁹² Tu ďábli všichni blíže přicházeli,

 ⁹³ až jsem se bál, že slovo nedodrží.

 ⁹⁴ Strach takový jsem viděl kdys, že měli

 ⁹⁵ vojíni z Caprony, když pod přísahou

 ⁹⁶ pryč táhli, obklopeni nepřáteli.

 ⁹⁷ Já přikrčiv se za postavu drahou

 ⁹⁸ průvodce svého, neodvracel zraky

 ⁹⁹ od tváří těch, v nichž nečet' jsem zvěst blahou.

¹⁰⁰ Bručí si vztekle, v rukou točí háky:

¹⁰¹ "Což nemáme mu jednu do zad vsadit?"

¹⁰² A říkali: "Jen vraz mu jednu taky!"

¹⁰³ Však onen běs, jenž dřív se přišel radit

¹⁰⁴ s mým vůdcem, ohlédl se za svou spřeží.

¹⁰⁵ "Škubale, pokoj dej!" se začal vadit.

¹⁰⁶ A nám řek': "Vpřed se dostanete stěží

¹⁰⁷ tím skaliskem, neb o kus cesty dále

¹⁰⁸ roztříštěn na dně oblouk šestý leží.

¹⁰⁹ Však libo-li vám přece jít k té skále,

¹¹⁰ kde násyp další povede vás k cíli --

¹¹¹ nuž, po útesu tomto běžte stále!

¹¹² Včera, pět hodin dál než v tuto chvíli,

¹¹³ dvanáct set šedesát šest bylo roků,

¹¹⁴ co tady cesty pobořeny byly.

¹¹⁵ Některé ze svých pobídnu teď k skoku

¹¹⁶ dohlédnout, zdali někdo nevznes' hlavu.

¹¹⁷ Kráčejte s nimi, jdou k vám bez úskoku!

¹¹⁸ Ty, Sněhoťape, s Křídloklopem zprávu

¹¹⁹ mi podáte," řek', "i ty, Čenichale!

¹²⁰ Ty, Ježatče, všech deseti veď správu!

¹²¹ Dračinče, Osmahloni, jděte dále

¹²² s Psodravcem, Rypáku, ty s chrupem svině,

¹²³ a Ohniváku, Zrzku hovnivále,

¹²⁴ hlídejte vroucí smolu v úžlabině!

¹²⁵ Ti dva ať dostanou se s tělem zdravým

¹²⁶ až nad doupata cestou po skalině!"

¹²⁷ "Ó mistře, co to vidím? Běda!" pravím,

¹²⁸ "spíš bez průvodu bychom dál jít měli -

¹²⁹ -ty povedeš i bez nich směrem pravým!

¹³⁰ Jsi-li i teď jak vždy tak obezřelý,

¹³¹ pohleď, jak zuby vyceňují kati

¹³² a mrkají, jak zlo by strojit chtěli!"

¹³³ A on: "Ne, nepotřebuješ se báti,

¹³⁴ ať, jak jim libo, dravé zuby cení,

¹³⁵ neboť jen smolou mučeným to platí."

¹³⁶ Pak vlevo hrází stáli obráceni.

¹³⁷ Každému jazyk mezi zuby svítí,

¹³⁸ šilhají k vůdci svému o znamení

¹³⁹ a on pak trubku udělal si z řiti.

  ¹ Už jezdce viděl jsem, jak polem hnali,

  ² podnikli útok, řadili se v šiky

  ³ a někdy zase na útěk se dali;

  ⁴ i v kraji vašem zřel jsem kořistníky,

  ⁵ ó Aretinští, nájezdy a klání,

  ⁶ rytíře na turnajích konat cviky

  ⁷ za zvuků trub či zvonů zazníváni,

  ⁸ s bubny a znameními s hradních věží,

  ⁹ jak velí naši nebo cizí páni,

 ¹⁰ však nikdy, na tak hnusný zvuk že běží

 ¹¹ jezdci či pěší, ani na znak taký

 ¹² země či hvězd plout lodi od pobřeží.

 ¹³ My tedy s deseti šli vlkodlaky

 ¹⁴ - ó divá společnost! - však se svatými

 ¹⁵ buď v kostele, a v krčmě s darebáky.

 ¹⁶ Jen smolu hlídám zraky pozornými,

 ¹⁷ abych zhléd' všechen obsah této sluje

 ¹⁸ i s hříšníky v ní takto vařenými.

 ¹⁹ A jako delfín, který v moři pluje,

 ²⁰ že čas je zachránit se do přístavu,

 ²¹ obloukem hřbetu plavcům naznačuje,

 ²² tak občas pro úlevu svého stavu

 ²³ některý hříšník vymrsk' záda celá

 ²⁴ a potom bleskem skryl i plec i hlavu;

 ²⁵ jak v příkopech to žabí havěť dělá

 ²⁶ jen huby vystrkujíc tak, že není

 ²⁷ z nich vidět stehen ani zbytku těla,

 ²⁸ tak hříšníci tam stáli vynořeni,

 ²⁹ však jen co Ježatce blíž uhlídali,

 ³⁰ hned krčili se v klokotavé vření.

 ³¹ Já viděl - a i teď to v srdci pálí --

 ³² jednoho zdržet se, jak někdy zmešká

 ³³ z žab některá, když druhé odskákaly.

 ³⁴ Vtom Psodravec, jenž blíž byl, neomešká

 ³⁵ a za slepené vlasy podávkami

 ³⁶ ho jako vydru z vody vytáh' ztěžka.

 ³⁷ Mně podle jmen už všichni byli známi,

 ³⁸ já pozor dával, když je vybírali,

 ³⁹ a všiml si, jak říkali si sami.

 ⁴⁰ "Hleď, Zrzku, aby se mu drápy vťaly

 ⁴¹ do kůže tak, že stáhneš tělo celé!"

 ⁴² proklatci jeden přes druhého řvali.

 ⁴³ A já: "Můj mistře, vyzvěď, prosím vřele,

 ⁴⁴ vše o původu toho nebohého,

 ⁴⁵ jenž do spárů pad' svého nepřítele!"

 ⁴⁶ Tu zastavil se vůdce poblíž něho,

 ⁴⁷ pak tázal se, a odpověď mu dána:

 ⁴⁸ "Já rodák z království byl navarrského.

 ⁴⁹ Má matka dala do služeb mě pána,

 ⁵⁰ neb z ničemy, jenž utratil své jmění

 ⁵¹ i sebe sám, mnou byla obtěžkána.

 ⁵² Však kupčil jsem a bral jsem podplácení,

 ⁵³ když dobrý Tebald král mě přijal k sobě,

 ⁵⁴ za což teď pykám v tomto smolném vření."

 ⁵⁵ Vtom Rypák, který na strany měl obě

 ⁵⁶ kly vyzbrojenou tlamu jako prase,

 ⁵⁷ jak trhat zná, dal pocítit mu v zlobě.

 ⁵⁸ Do spárů koček zlých myš dostala se!

 ⁵⁹ Však Ježatec ho sevřel do náručí

 ⁶⁰ a řek': "Vy stůjte, než ho bodnu zase!"

 ⁶¹ Pak obrátil se k mistru, jenž mě učí:

 ⁶² "Nu, ptej se na vše, co se tebe týká,

 ⁶³ než ostatní ho zdrásají a zmučí!"

 ⁶⁴ Mistr: "Znáš některého Latiníka

 ⁶⁵ z těch lotrů, kteří tu v té smole sídlí?"

 ⁶⁶ "Znám jednoho," on v odpověď mu vzlyká,

 ⁶⁷ "byl dole soused můj, s nímž jsme se zhlídli.

 ⁶⁸ Ach, kéž jsem s ním tam dole zůstal vskrytě,

 ⁶⁹ tam bát se není drápů ani vidlí!"

 ⁷⁰ Tu Osmahloň: "Už dost jsme strpěli tě!"

 ⁷¹ Tak zvolav bodl jeho paže holé

 ⁷² a trh', až masa kus mu vyškub' lítě.

 ⁷³ Též Dračinec ho popadnout chtěl dole

 ⁷⁴ za lýtka, desátník však jejich čilý

 ⁷⁵ zlověstným okem blýskl po svém kole.

 ⁷⁶ A když se znova trochu uklidnili,

 ⁷⁷ toho, jenž stále na svou ránu hleděl,

 ⁷⁸ se dále otázal můj mistr milý:

 ⁷⁹ "Kdo onen byl, s nímž prý jsi dole seděl

 ⁸⁰ a od něhož jsi šel sem za svou muknu?"

 ⁸¹ "To bratr Gomita byl," odpověděl,

 ⁸² "z Gallury, pytel zla, jenž míval v rukou

 ⁸³ odpůrce pánů svých, však s těmi vrahy

 ⁸⁴ tak jednal, že mu bubny chvály tlukou:

 ⁸⁵ bral peníze a vypouštěl je záhy,

 ⁸⁶ jak říká sám; i v jiných službách dvoru

 ⁸⁷ byl kupčík malé ne, však velké váhy.

 ⁸⁸ S ním pyká Michel Zanche z Logodoru,

 ⁸⁹ a neumdlévají, když zaplétají

 ⁹⁰ svou Sardinii stále do hovoru.

 ⁹¹ Ach, druhému zas zuby po mně hrají!

 ⁹² Víc řekl bych, však bojím se těch draků,

 ⁹³ že v úmyslu svrab poškrábat mi mají!"

 ⁹⁴ Tu desátník zle pohléd' k Ohniváku,

 ⁹⁵ jenž kroutě očima už chystal rány,

 ⁹⁶ a štěkl: "Kliď se stranou, zlobný ptáku!"

 ⁹⁷ "Chcete-li podívat se na krajany,"

 ⁹⁸ zas chudák začal s myslí ulekanou,

 ⁹⁹ "přivedu Toskánce či Lombarďany.

¹⁰⁰ Však ať Zlé Spáry zajdou trochu stranou,

¹⁰¹ by nebáli se, až tu s místa svého

¹⁰² je přivolám a před námi zde stanou.

¹⁰³ Sedm jich přijde za mne jediného,

¹⁰⁴ až zahvízdám, jak máme v dávném zvyku,

¹⁰⁵ když vynoří se někdo z bahna zlého."

¹⁰⁶ Svůj čumák Čenichal zdvih' jako k ryku

¹⁰⁷ a hlavou kroutě řek': "Té záludnosti,

¹⁰⁸ již smyslil si, by dolů vrh' se v mžiku!"

¹⁰⁹ A on, v němž bylo tolik úskočnosti,

¹¹⁰ odvětil: "Chci-li míti v horším žale

¹¹¹ své druhy, věru záludný jsem dosti!"

¹¹² Tu Křídloklop už neodolal, ale

¹¹³ na odpor druhým řek': "Když sletíš dolů,

¹¹⁴ já nepoběžím po té tvrdé skále,

¹¹⁵ však na křídlech se vrhnu nad tu smolu.

¹¹⁶ Teď s kopce sejděme, a břeh buď štítem.

¹¹⁷ Vizme, zda zmůžeš více než my spolu!"

¹¹⁸ Šprým nový, čtenáři, teď uslyšíte!

¹¹⁹ Zrak všichni na břeh druhý obrátili,

¹²⁰ zvlášť ten, jenž dřív se vzpíral všem svým citem.

¹²¹ Navařan dobře vystihl svou chvíli:

¹²² Uskočil, přitisknuv dřív paty k zemi,

¹²³ a jejich záměrům tak unik' čilý.

¹²⁴ Tu chybu cítě každý zůstal němý,

¹²⁵ však nejhůř bylo tomu větroplachu,

¹²⁶ jenž vinen byl, ten vykřik': "Vymkneš se mi?"

¹²⁷ Však nadarmo: už svými křídly strachu

¹²⁸ předstihnout nemoh'. Ten pad' ke dnu plesa,

¹²⁹ a ďábel křídla rozpjal v mocném vzmachu.

¹³⁰ Nejinak kachna před sokolem klesá

¹³¹ pod vodu dolů, činíc pohyb prudký,

¹³² a on pak s hněvem vzlétne pryč se nesa.

¹³³ Sněhoťap, podrážděný těmi skutky,

¹³⁴ se za ním rozlét' chtěje druhy zmásti,

¹³⁵ by kupčík prch' a on měl s nimi půtky.

¹³⁶ Jakmile ten tak unikl jim z pasti,

¹³⁷ on proti druhu obrátil své spáry

¹³⁸ a do křížku s ním chyt' se nad propastí.

¹³⁹ Ten druhý však též krahujec byl starý:

¹⁴⁰ drápem jej ťal a oba v okamžení

¹⁴¹ doprostřed padli mezi smolné vary.

¹⁴² Hned žárem hrozným byli roztrženi,

¹⁴³ však vzlétnout darmo snažili se zase,

¹⁴⁴ když na křídlech tak byli polepeni.

¹⁴⁵ Vtom rozkaz Ježatec dal s hněvem v hlase,

¹⁴⁶ aby tam na břeh čtyři zaletěli

¹⁴⁷ i s háky svými, a tak v krátkém čase

¹⁴⁸ už na určených místech všichni bděli

¹⁴⁹ a smolařům těm háky nastrčili,

¹⁵⁰ jež zatím málem upek' lep ten vřelý.

¹⁵¹ My pak v té práci jsme je opustili.

  ¹ I šli jsme sami, bez průvodu, němí,

  ² šli jeden za druhým, jak kráčívají

  ³ za sebou Menší bratři ulicemi.

  ⁴ Já při pohledu na tu rvavou láji

  ⁵ na bajku Ezopovu vzpomněl zase,

  ⁶ jež o žábě a myši příběh bájí.

  ⁷ Neb teď a nyní více nerovná se

  ⁸ než toto s oním, správně-li se spojí

  ⁹ počátek s koncem, jak vše vskutku má se.

 ¹⁰ A jako z myšlenky se druhá rojí,

 ¹¹ tak ona potom zrodila zas jinou,

 ¹² jež bázeň prvotní mi v duši dvojí.

 ¹³ Já myslil si: "Ti ďábli naší vinou

 ¹⁴ jsou posměchem a škodou zahanbeni,

 ¹⁵ a bojím se, že nám to neprominou.

 ¹⁶ A jestli zlovůle se ve vztek změní,

 ¹⁷ hned za námi se přiženou ti ďasi

 ¹⁸ jak za zajícem ohař rozlíceni!"

 ¹⁹ Už cítil jsem, jak strach mi ježí vlasy,

 ²⁰ a dozadu jsem hleděl v děsu stálém,

 ²¹ když řek' jsem: "Mistře, nebude nám spásy,

 ²² neskryješ-li nás za některým valem

 ²³ tak živě zřím, jak se nám v patách žene

 ²⁴ Zlých Spárů voj, že už jej slyším málem."

 ²⁵ "Sklo kdybych olovem byl podložené,

 ²⁶ nezachyt'," řekl, "bych tvůj obraz vnější

 ²⁷ tak hned, jak vnímám nitro poděšené.

 ²⁸ Tvé myšlenky teď mým jsou podobnější,

 ²⁹ s touž tvářností a stejným hnutím hlavy,

 ³⁰ že oboje táž rada ukonejší.

 ³¹ Pravda-li to, že leží tak břeh pravý,

 ³² že k druhé jámě sejít můžem tady,

 ³³ domnělé honbě ujdem bez obavy."

 ³⁴ Však nedokončil ještě ty své rady,

 ³⁵ když nad námi už vztekem pomsty skučí

 ³⁶ a na křídlech se blíží ďáblů řady.

 ³⁷ Hned vůdce můj mě chytil do náručí,

 ³⁸ jak matka, blízkým hlukem probuzena

 ³⁹ plamenů, které šlehají a hučí,

 ⁴⁰ popadne dítě, prchá uděšena

 ⁴¹ a nežli na sebe víc myslí na ně,

 ⁴² jen do košile nuzné oblečena,

 ⁴³ a ihned s vrcholu té drsné stráně

 ⁴⁴ naznak se spustil srázem svislé skály,

 ⁴⁵ jenž zavíral žleb druhý, vstupu bráně.

 ⁴⁶ Náhonem sotva kdy se vody hnaly

 ⁴⁷ tak rychle roztáčeti kola mlýnů,

 ⁴⁸ ani kde nejblíž k lopatkám se valí,

 ⁴⁹ jako můj mistr uháněl v tom klínu,

 ⁵⁰ ke mně se chovaje, když tak mě nesl,

 ⁵¹ ne jako k druhu, ale jako k synu.

 ⁵² A sotva nohou ke dnu žlebu klesl,

 ⁵³ už stáli tam, kde vrcholila skála,

 ⁵⁴ však strach z nich neměl, zraků nepovznesl,

 ⁵⁵ neb prozřetelnost vznešená, jež dala

 ⁵⁶ jim za úkol být správci páté jámy,

 ⁵⁷ tamodtud vyjíti všem možnost vzala.

 ⁵⁸ Našli jsme dole lidi pod maskami,

 ⁵⁹ co v kruhu volným krokem obcházeli,

 ⁶⁰ lkající, znavení a v hrůze sami.

 ⁶¹ Na sobě kutny s kapucemi měli

 ⁶² až přes oči, jak mívají ty samy

 ⁶³ fráteři v Cluny nad skleslými čely.

 ⁶⁴ Vně pozlaceny jsou, až oči mámí,

 ⁶⁵ však zevnitř olovo tak krutě tlačí,

 ⁶⁶ že Bedřichovy byly z pouhé slámy.

 ⁶⁷ Plášť únavný, jenž věčnou muku značí!

 ⁶⁸ Pak pustivše se vlevo, s nimi spolu

 ⁶⁹ jsme šli a naslouchali jejich pláči.

 ⁷⁰ Ti lidé znaveni tou tíží v bolu

 ⁷¹ tak zvolna šli, že v nových řadách s nimi

 ⁷² jsme každým hnutím kyčle šli tam dolů.

 ⁷³ Já mistru řek': "V tom kruhu vynajdi mi

 ⁷⁴ ty, co jsou známi jmény nebo činy -

 ⁷⁵ jen po takových pátrej mezi nimi!"

 ⁷⁶ Tu jeden zaslech' slova toskánštiny

 ⁷⁷ a zvolal za námi: "Vy pozdržte se,

 ⁷⁸ již běžíte tak šerem mezi stíny!

 ⁷⁹ Nalezneš u mne, čeho tobě chce se."

 ⁸⁰ Vůdce se ohlédl: "Nuž, počkej chvíli,

 ⁸¹ ať s jeho krokem stejně tvůj se nese!"

 ⁸² Tak postál jsem a spatřil dva, co síly

 ⁸³ své napínali a mne doháněli,

 ⁸⁴ však plášť i stezka překážkou jim byly.

 ⁸⁵ Když přišli blíž, tu si mne prohlíželi

 ⁸⁶ úkosem, beze slova, v kutny skryti,

 ⁸⁷ pak obráceni k sobě rozprávěli:

 ⁸⁸ "Jak hrdlem hýbá, zdá se dosud žíti.

 ⁸⁹ Však jsou-li mrtvi, co to řád tak mění,

 ⁹⁰ že jdou tu těžkým rouchem nepřikryti?"

 ⁹¹ Pak mně: "Ó Toskánče, jenž k shromáždění

 ⁹² pokrytců smutných přišels, kdes dřív dlíval,

 ⁹³ nám povědět ať odporno ti není!"

 ⁹⁴ Já řek' jim: "Zrozen jsem a v mládí býval

 ⁹⁵ jsem v městě velkém na pobřeží Arna;

 ⁹⁶ teď zde i s tělem dlím, jež jsem vždy míval.

 ⁹⁷ Však kdo jste vy, jimž kape bolest marná

 ⁹⁸ přes obličej, jejž schováváte smutný,

 ⁹⁹ a jaká na vás jiskří muka žárná?"

¹⁰⁰ Mně jeden odpověděl: "Zlaté kutny

¹⁰¹ jsou z olova a tak nás k zemi chýlí,

¹⁰² až váhy skřípot vydávají rmutný.

¹⁰³ Veselí bratři z Bologne jsme byli,

¹⁰⁴ on Loderingo a já Catalano,

¹⁰⁵ a v městě tvém tak velice nás ctili,

¹⁰⁶ že jsme, jak jedinci to svěřováno,

¹⁰⁷ mír chránit měli; my si počínali,

¹⁰⁸ jak v Gardingu je dosud spatřováno."

¹⁰⁹ Já začal jsem: "Ó bratři, vaše žaly…"

¹¹⁰ Nic víc, neb kohosi, jenž přibit k zemi

¹¹¹ kůly třemi, mé oči uhlídaly.

¹¹² Když uviděl mne, celý zkroutil se mi

¹¹³ a vzdechy funěl do vousů své brady.

¹¹⁴ Řek' Catalano, spatřiv ten vztek němý:

¹¹⁵ "Farizeům ten probodený tady

¹¹⁶ kdys řek', že jeden člověk měl by k blahu

¹¹⁷ všech lidí trpět podle jeho rady.

¹¹⁸ Teď natažen zde leží přes podlahu,

¹¹⁹ jak vidíš, aby všech, kdo projdou tudy,

¹²⁰ na vlastním těle cítil napřed váhu.

¹²¹ Tchán jeho též tak rozpjaty má údy

¹²² zde v příkopě, i ostatní ti rádci,

¹²³ již mezi Židy rozsívali bludy."

¹²⁴ Sám Vergilius podivil se zrádci,

¹²⁵ jenž tady bědně přibit v obraz kříže

¹²⁶ svou vinu ve vyhnanství věčném splácí.

¹²⁷ Pak promluvil zas k bratrovi se blíže:

¹²⁸ "Ať zatěžko vám říci není, zdali

¹²⁹ můžeme my dva projít bez obtíže

¹³⁰ tam vpravo někde průrvou v boku skály,

¹³¹ aniž nám třeba, aby z této sluje

¹³² zas černí andělé nám průvod dali."

¹³³ Tu odpověděl: "Útes blíže tu je,

¹³⁴ než myslíš si; ten od velkého zdiva

¹³⁵ příkopy všechny kruté přestupuje,

¹³⁶ však tady pobořen žleb nepřikrývá.

¹³⁷ Snad bude vám lze přelézt trosek vřavu,

¹³⁸ jichž na svazích i na dně dosti zbývá."

¹³⁹ Tu mistr chvíli stál a sklopiv hlavu

¹⁴⁰ Řek': "Ten, jenž na hříšníky zuby cení,

¹⁴¹ nám o tom špatně tedy podal zprávu!"

¹⁴² A bratr: "V Bologni už znal jsem rčení,

¹⁴³ že ďábel, který zlý je neskonale,

¹⁴⁴ jsa otcem lži má v šalbě zalíbení."

¹⁴⁵ Tu vůdce krokem dlouhým bral se dále,

¹⁴⁶ zneklidněn trochu, s hněvem v obličeji,

¹⁴⁷ a od těch, již svůj náklad nesli stále,

¹⁴⁸ já spěchal drahých nohou ve šlépěji.

  ¹ V té době roku mladistvého, kdy se

  ² vlas slunce drží pod Vodnářem zkrátka

  ³ a noci na půl dne už zkracuji se,

  ⁴ kdy na zem celou kreslí jinovatka

  ⁵ bílého bratra svého jasné líce,

  ⁶ však ostrost pera jejího je krátká,

  ⁷ sedláček, jenž má nedostatek píce,

  ⁸ si vstane, vyjde, spatří kraj tak bílý,

  ⁹ že do kyčle se bije víc a více

 ¹⁰ a domů vrátí se a tam zas kvílí

 ¹¹ jak ubožáček, jenž si neví rady,

 ¹² však doufá znova, vyjde-li a zři-li,

 ¹³ jak svět už tvářnost svou zas mění všady,

 ¹⁴ hůl vezme hned a na pastvisko žene

 ¹⁵ své ovečky, jež pasou se tak rády:

 ¹⁶ tak mistrovo mě čelo zachmuřené

 ¹⁷ nejdříve poděsilo, potom ráně

 ¹⁸ zas náplast dalo, znova rozjasněné.

 ¹⁹ Když k zřícené jsme přišli mostní bráně,

 ²⁰ můj vůdce na mne upřel oko sladké,

 ²¹ jak prvně spatřil jsem je u pat stráně,

 ²² rozevřel náruč po úvaze krátké

 ²³ a k sobě přitisk' mě, když dolem

 ²⁴ si prohlédl ty mostu trosky vratké.

 ²⁵ A jako ten, jenž nejedná, než kolem

 ²⁶ se rozhlédne a změří další dráhu,

 ²⁷ tak k útesu mě zdvihl nad vrcholem

 ²⁸ a potom ukázal zas dále k svahu

 ²⁹ a řekl: "Zachyť se tu s této strany,

 ³⁰ však dříve zkus, zda unese tvou váhu!"

 ³¹ Těm v kutnách nebyly tu cesty přány;

 ³² neb lehký on, já podpírán, jen stěží

 ³³ jsme stoupat mohli hranu vedle hrany.

 ³⁴ A nebýt toho, že zde na pobřeží

 ³⁵ stráň jedna před druhou je značně kratší,

 ³⁶ nevím jak on - já bych to nebyl přežil.

 ³⁷ Že však Zlý Žleb, ta děsná jáma dračí,

 ³⁸ se k bráně nejnižšího dolu sklání,

 ³⁹ údolí každé tak se bokem stáčí,

 ⁴⁰ že jednou výš a druhou níž je strání,

 ⁴¹ tak přece jenom přišli jsme až na lem,

 ⁴² kde kámen poslední ční na rozhraní.

 ⁴³ Dech všechen z plic už vyprchal mi málem,

 ⁴⁴ že nemohl jsem dále pro únavu

 ⁴⁵ a bez vlády jsem used' nad úvalem.

 ⁴⁶ "Jen vzpruž se," mistr řek', "a vztyč zas hlavu,

 ⁴⁷ neb pod peřinou v netečnosti líné

 ⁴⁸ nemůžeš přece očekávat slávu,

 ⁴⁹ bez které člověku tak život mine,

 ⁵⁰ na zemi nezanechávaje stopy,

 ⁵¹ jak vzduchem dým a vodou pěna plyne.

 ⁵² Nuž povstaň, ať už se tvá duše vzchopí,

 ⁵³ jež zvítěziti může v každém boji,

 ⁵⁴ pokud ji tíha těla neutopí.

 ⁵⁵ Před námi schody ještě delší stojí,

 ⁵⁶ ty nestačí, jež jsme už překročili.

 ⁵⁷ Vstaň, chápeš-li, a osvědč vůli svoji!"

 ⁵⁸ I vstal jsem, při čemž projevil jsem píli

 ⁵⁹ větší, než dech mi přál, jenž vázl stále,

 ⁶⁰ a řek': "Hle, jsem pln odvahy a síly!"

 ⁶¹ Tu vydali jsme se zas po té skále,

 ⁶² jež úzká, neschůdná, hran plná byla

 ⁶³ a strmější se stala nenadále.

 ⁶⁴ Já mluvil, aby nemyslel, že síla

 ⁶⁵ mně mizí. Jiný hlas vtom zazněl z dolu,

 ⁶⁶ aniž se z něho slova utvořila.

 ⁶⁷ Co říkal, nevím, ač už na vrcholu

 ⁶⁸ jsem oblouku byl, který se tam klene,

 ⁶⁹ však ten, kdo mluvil, v hněvu byl a v bolu.

 ⁷⁰ Já skláním se, však ve tmě zamlžené

 ⁷¹ se živé oko marně ke dnu dívá.

 ⁷² I pravím: "Mistře, přistup k této stěně

 ⁷³ a sestupme tu srázem toho zdiva:

 ⁷⁴ jak slyší sluch, však nechápe, tak hledí

 ⁷⁵ nadarmo také zrak v ta místa divá."

 ⁷⁶ "Já nedám tobě jiné odpovědi

 ⁷⁷ než skutek," řek', "by žádost ctná a vřelá

 ⁷⁸ se s činem setkala, ne nápovědí."

 ⁷⁹ A sestoupili jsme tam s mostu čela,

 ⁸⁰ jenž v osmém břehu dojde svého cíle,

 ⁸¹ až ukázala se mi jáma celá.

 ⁸² Tam hemžení jsem spatřil potměšilé

 ⁸³ zmiji, a to tak nevídaných tvarů,

 ⁸⁴ že dosud krev mi tuhne v každé žíle.

 ⁸⁵ Nechlub se, Libye, svým pískem v žáru,

 ⁸⁶ že se v něm fareje a hydry tvoří,

 ⁸⁷ chelydry, cenchry, jiné stvůry zmaru.

 ⁸⁸ Tak zlou a zrůdnou havěť sotva moří

 ⁸⁹ kde v zemi ethiopské veder plamen

 ⁹⁰ či výheň krajů kolem Rudomoří.

 ⁹¹ V té přesmutné a hrůzné vřavě zmámen

 ⁹² lid nahý běhal bez úniku v muce

 ⁹³ a bez naděje v slunovratný kámen.

 ⁹⁴ Hadi jim vzadu svazovali ruce,

 ⁹⁵ hlavou i ocasem se bokem drali

 ⁹⁶ a vpředu se jim v uzel vili prudce.

 ⁹⁷ Jednoho z těch, již blíže u nás stáli,

 ⁹⁸ napadl had a probodl ho svistě

 ⁹⁹ tam, kde se k pleci pojí krční svaly.

¹⁰⁰ O ani I se nenapíše jistě

¹⁰¹ tak rychle, jak se vzňal a uštknut plazem

¹⁰² v hrst popela se zhroutil na tom místě.

¹⁰³ Však jen co zmařen takto klesl na zem,

¹⁰⁴ sám od sebe prach seskupil se zase

¹⁰⁵ a ve tvar týž zas navrátil se rázem.

¹⁰⁶ Tak podle velkých vědců za to má se,

¹⁰⁷ že Fénix mře a pak se znova rodí,

¹⁰⁸ když pětistý rok blíží se mu v čase;

¹⁰⁹ nejídá rostlin, které země plodí,

¹¹⁰ slz kadidla jen s balzámem si žádá

¹¹¹ a nard a myrrha v smrt ho doprovodí.

¹¹² A jako ten, jenž neví jak, však padá,

¹¹³ snad mocí běsa, jenž ho strhne k zemi,

¹¹⁴ či jiným záchvatem, jenž tak ho zvládá,

¹¹⁵ a když pak vstane, rozhlíží se němý,

¹¹⁶ úzkostí prožitou tak ulekaný,

¹¹⁷ a potom vzdychne nad bolestmi těmi:

¹¹⁸ tak hříšník povstal jako hrůzou hnaný.

¹¹⁹ Přísné jsou, moci Boží, soudy tvoje,

¹²⁰ že trestem hříchu jsou tak hrozné rány!

¹²¹ Když vůdce potom tázal se ho, kdo je,

¹²² on odpověděl: "Z Toskány jsem rodné

¹²³ sprch' nedávno v tu jámu nepokoje.

¹²⁴ Já žití lidí ne, však zvířat hodné

¹²⁵ co mezek ved': Jsem Vanni Fucci, zvíře,

¹²⁶ a Pistoja mi byla doupě vhodné."

¹²⁷ Já vůdci řek': "Ať neprchá, však šíře

¹²⁸ ať poví, jaký hřích ho strh' v ten jícen.

¹²⁹ Jej znám: Muž krve byl, vždy ve zlé míře."

¹³⁰ Tu hříšník, jenž to slyšel, nerozlícen

¹³¹ obrátil ke mně obličej i duši,

¹³² a zapýřiv se, smutnou hanbou vznícen,

¹³³ mně řekl: "Větším bolem mě to kruší,

¹³⁴ že svědkem jsi, jak žalostně tu vyji,

¹³⁵ než že mi vzato druhé žití užší.

¹³⁶ Zapříti nemohu: v tu jámu zmijí

¹³⁷ jsem svržen, abych pykal těžké viny,

¹³⁸ že krad' jsem krásné skvosty v sakristii,

¹³⁹ a viněn z toho omylem byl jiný,

¹⁴⁰ Abys však neměl z toho potěšení,

¹⁴¹ vyjdeš-li kdy z té temné prohlubiny,

¹⁴² otevři uši k hrozné věštby znění:

¹⁴³ Až Pistoja se nejdřív Černých zbaví,

¹⁴⁴ pak Florencie lid i řády změní.

¹⁴⁵ Z nížiny Magry roztáhne Mars dravý

¹⁴⁶ výparů chmurná mračna po údolí

¹⁴⁷ a v rozhořčení prudkém s těmi davy

¹⁴⁸ pak bitvu svede na picenském poli,

¹⁴⁹ závoje mlžné přerve v náhle zlobě,

¹⁵⁰ a tato rána všechny Bílé skolí.

¹⁵¹ To řekl jsem, neb ublížit chci tobě!"

  ¹ Na konci řeči zloděj pěsti obě,

  ² prostrčiv palce, zdvihl. "Vezmi si je,"

  ³ vykřikl, "Bože, podávám je tobě!"

  ⁴ V té chvíli za přátele měl jsem zmije,

  ⁵ z nichž jedna, jak by řekla: "Nemluv dále!",

  ⁶ se ovinula lotru kolem šíje,

  ⁷ pak paže zas mu stáhla nenadále

  ⁸ a vpředu v uzel svinula se jiná,

  ⁹ až hnout se nemoh' v tísni neskonalé.

 ¹⁰ Pistojo, Pistojo, už nebuď líná

 ¹¹ se v popel proměnit i se svou spřeží,

 ¹² když semenem tvým roste tvoje vina!

 ¹³ Ve všech těch kruzích temných pekel stěží

 ¹⁴ jsem ducha zhléd', jenž takto Bohu laje,

 ¹⁵ ani snad ten, jenž v Thébách spadl s věží.

 ¹⁶ On utíkal už slova neříkaje;

 ¹⁷ vtom spatřím Kentaura, jenž v rozběsnění

 ¹⁸ sem pospíchá: "Kde tvář ta nestoudná je?"

 ¹⁹ Ani snad v Maremmě víc hadů není,

 ²⁰ co jemu na hřbetě se hemží plazů

 ²¹ až tam, kde v lidskou podobu se mění;

 ²² na plecích leží mu a podél vazu

 ²³ drak s křídly rozpjatými, plný síly,

 ²⁴ že vše, co potká, ohněm vrhá v zkázu.

 ²⁵ "To Cacus je," mi praví vůdce milý,

 ²⁶ "jenž často pod skalinou Aventina

 ²⁷ jezera krve rozlil pro násilí.

 ²⁸ On s bratry nejde, jeho cesta jiná,

 ²⁹ neb to, že lstivě ukrad' u souseda

 ³⁰ veliké stádo, je zlá jeho vina.

 ³¹ Trest našel teprv, takto sobě veda,

 ³² pod kyjem Herakla, jenž sto ran v půtce

 ³³ mu dal, však on jich cítil deset leda!"

 ³⁴ Co mluvil takto, netvor proběh' prudce,

 ³⁵ a pod námi tři duchové se brali,

 ³⁶ jichž teprv jsme si všimli, já a vůdce,

 ³⁷ když oni na nás "Kdo jste?" zavolali.

 ³⁸ Tu ustali jsme v rozmluvě a na ně

 ³⁹ jsme pak už oba oči upírali.

 ⁴⁰ Já neznal je, však stalo se to maně,

 ⁴¹ jak někdy v řeči náhodou se děje,

 ⁴² že někdo jmenován je nečekaně,

 ⁴³ když jeden ptal se: "Co je s Cianfou? Kde je?"

 ⁴⁴ Aby si vůdce všiml toho dění,

 ⁴⁵ prst přiložil jsem k spodku obličeje.

 ⁴⁶ Čtenáři, nemáš-li se k uvěření

 ⁴⁷ toho, co povím, mne to neudiví:

 ⁴⁸ ač sám jsem viděl, k víře mi to není.

 ⁴⁹ Co k nim tak zdvíhám pohled žádostivý,

 ⁵⁰ had šestinohý na jednoho zticha

 ⁵¹ se vymrští a k němu přilne divý,

 ⁵² nohama středníma se chytne břicha,

 ⁵³ předníma hravě na paže mu sáhne

 ⁵⁴ a hroty zubů do tváří ho píchá.

 ⁵⁵ Zadními spáry stehna poroztáhne,

 ⁵⁶ prostrčí ocas dlouze rozvinutý

 ⁵⁷ a po zádech jej vzadu vzhůru táhne.

 ⁵⁸ Tak těsně břečťan nebyl přivinutý

 ⁵⁹ ke stromu, jako k jeho údům chtivé

 ⁶⁰ své údy připoutával plaz ten krutý.

 ⁶¹ Jak žhavý vosk se slehly trupy živé,

 ⁶² až barva každého se s druhou slila

 ⁶³ a žádný z nich se nezdál, čím byl dříve,

 ⁶⁴ jako když přiblíží se ohně síla,

 ⁶⁵ papírem postupuje barva hnědá,

 ⁶⁶ jež černá není ještě, mře však bílá.

 ⁶⁷ Druzí dva hleděli. "Agnello, běda!"

 ⁶⁸ volali oba, "měníš vzhled svůj pravý -

 ⁶⁹ -jste dva či jeden, rozlišit se nedá!"

 ⁷⁰ Už v jednu promění se obě hlavy,

 ⁷¹ v mátohu jedné tváře zbědované

 ⁷² dvou tváří splývá obraz komíhavý.

 ⁷³ Také se ze čtyř lišt dvé paží stane,

 ⁷⁴ se stehny lýtka, břich a prsa s bokem

 ⁷⁵ se mění v údy potud nevídané.

 ⁷⁶ Zrušen tvar prvý, zřený lidským okem,

 ⁷⁷ teď dvou, teď ničí podoba se míhá,

 ⁷⁸ a pryč tak ubíral se volným krokem.

 ⁷⁹ Jak ještěrka, když tlačí veder tíha

 ⁸⁰ v psích dnech a ona z plotu běží k díře,

 ⁸¹ se bleskem zdá, když přes cestu tam vbíhá,

 ⁸² tak zdál se malý had, jenž k břichu míře

 ⁸³ těch druhých dvou se kmit' co černé, siné,

 ⁸⁴ jak zrnko pepře zabarvené zvíře.

 ⁸⁵ Jednoho v místo, kterým prvně plyne

 ⁸⁶ nám pokrm, zmije uštkne jako maní,

 ⁸⁷ pak sklouzne k zemi, k nohám se mu šine.

 ⁸⁸ Uštknutý beze slova hleděl na ni,

 ⁸⁹ naopak, stoje nepohnutě zíval,

 ⁹⁰ jak šla by na něj zimnice či spaní.

 ⁹¹ On na hada a had se na něj díval,

 ⁹² z úst jednomu a z rány zase páry

 ⁹³ šly druhému, a kouř ten dvojí splýval.

 ⁹⁴ Ať Lukán nechá si už příběh starý

 ⁹⁵ o Sabellu a Nassidiu v hrůze

 ⁹⁶ a slyší, jaké tady přijdou čáry!

 ⁹⁷ Ať mlčí Ovid o své Arethuse

 ⁹⁸ a Kadmovi! Když v studánku ji mění,

 ⁹⁹ jej v hada, nezávidím jeho Muse,

¹⁰⁰ neb nezměnil tak povah dvou v tom dění,

¹⁰¹ aby svou látku těla jako tady

¹⁰² si vyměnila ve svém proměnění.

¹⁰³ Tak odpověděli si svými řády,

¹⁰⁴ že had svůj ocas rozštíp' do vidlice

¹⁰⁵ a uštknutý stáh' nohy dohromady,

¹⁰⁶ až holeň s lýtkem, spolu splývajíce,

¹⁰⁷ tak slily se, že srůstu na ocase

¹⁰⁸ ani zrak ostrý nerozeznal více.

¹⁰⁹ Bral ocas rozštěpený tvar ten na se,

¹¹⁰ jenž onde ztrácel se, a jeho kůže

¹¹¹ měkla a s oné strany tvrdla zase.

¹¹² V podloktí ztrácet se zřím paže muže,

¹¹³ a krátké nohy šelmy rostou, sílí,

¹¹⁴ jak ony scvrkají se úž a úže.

¹¹⁵ Pak zadní nohy hada, jež se slily,

¹¹⁶ v úd změnily se, jejž muž hanbou tají,

¹¹⁷ však dvě se z bídníkova oddělily.

¹¹⁸ Co mráčky dýmu oba zastírají

¹¹⁹ zas novou barvou, přidávají vlasů

¹²⁰ s té strany, s oné jich zas ubírají,

¹²¹ vstal jeden z nich, skles' druhý v témže času,

¹²² však nesklopili kruté oči ani,

¹²³ pod nimiž měnili své huby ďasů:

¹²⁴ Ten, který stál, ji vytáh' k výši skrání

¹²⁵ a z příliš hojné vniknuvší tam látky

¹²⁶ do tvaru uší přebytek se vhání.

¹²⁷ To zbylé však, co neustouplo zpátky,

¹²⁸ zas na nos tváře jeho bylo vzato

¹²⁹ a zaoblilo pořádně ret hladký.

¹³⁰ Však ležící vpřed hubu strkal nato

¹³¹ a zatahoval uši dovnitř hlavy,

¹³² jak hlemýžď s růžky svými činívá to.

¹³³ A jazyk, dříve jednotný a hravý,

¹³⁴ se rozštěpuje, v druhém v jedno splývá

¹³⁵ však vidličnatý, a dým mizí tmavý.

¹³⁶ Tu duše, z níž se stala saň ta divá,

¹³⁷ údolím syčíc prchla od té vády,

¹³⁸ co onen vzadu mluvě po ní plivá.

¹³⁹ Pak novými k ní obrátil se zády

¹⁴⁰ a druhému řek': "Chci, ať Buoso běží

¹⁴¹ po čtyřech jak dřív já tou cestou tady!"

¹⁴² Tak viděl jsem, kde sedmá jáma leží,

¹⁴³ dost změn i proměn. Proto ať ty změny

¹⁴⁴ mě omluví, že pero zvládnu stěží.

¹⁴⁵ A třebaže mé oči zakaleny

¹⁴⁶ a veliký byl zmatek ducha mého,

¹⁴⁷ když stíny chtěly prchnout nezjištěny,

¹⁴⁸ já dobře poznal Puccia Kulhavého:

¹⁴⁹ Z těch tří ten jediný byl, jenž té chvíle

¹⁵⁰ tam neutrpěl změnu těla svého.

¹⁵¹ Druhý byl, pro nějž pláčeš ty, Gaville.

  ¹ Raduj se, Florencie, neb tvé jméno

  ² na křídlech slávy širým světem letí

  ³ a také v pekle už je proslaveno!

  ⁴ Zde mezi lotry občanů tvých pěti

  ⁵ jsem tváře spatřil, až se hanbím za to,

  ⁶ že mnoho úcty z toho nevzejde ti.

  ⁷ Však smí-li, co se k ránu zdá, být vzato

  ⁸ za čirou pravdu, zvíš to teď už záhy,

  ⁹ co kromě jiných přeje ti i Prato.

 ¹⁰ Už teď by pozdě přišel plod té snahy.

 ¹¹ Raději hned se staň, co státi má se.

 ¹² Tím větší bol, čím blíž jsem sklonku dráhy.

 ¹³ Dále jsme šli a do těch schodů zase,

 ¹⁴ po nichž dřív cesta dolů přecházela,

 ¹⁵ vůdce mě vedl po nějakém čase.

 ¹⁶ To byla cesta pustá, osamělá

 ¹⁷ a vedla tříští skal a hrubou ssutí,

 ¹⁸ kde noha bez ruky jít neuměla.

 ¹⁹ Jak tehdy, cítím podnes bolné hnutí,

 ²⁰ když na to vzpomenu, co jsem tam viděl,

 ²¹ a krotím ducha, jenž mě dál jít nutí,

 ²² abych se spěchat bez ctnosti sám styděl

 ²³ a blaho to, jež v přízni hvězd mi zbývá,

 ²⁴ sám sobě nekazil a nezáviděl.

 ²⁵ Jak na kopci když rolník odpočívá,

 ²⁶ kdy planeta, jež na svět shora září,

 ²⁷ svou jasnou tvář co nejméně nám skrývá

 ²⁸ a muší havěť tichne před komáří,

 ²⁹ světlušky vidí po údolí lítat,

 ³⁰ kde pole orá, hrozny sbírá v září:

 ³¹ tak uviděl jsem plameny se kmitat

 ³² v té osmé rokli, když jsem přišel v stranu,

 ³³ kde temné její dno mi začlo svítat.

 ³⁴ Jak ten, jenž dvěma medvědy mstil hanu

 ³⁵ a zřel vůz Eliášův, jak s ním koně

 ³⁶ tak strmou cestou vjeli v nebes bránu,

 ³⁷ že zavadit moh' stěží zrakem o ně

 ³⁸ a nespatřil už víc než záblesk malý,

 ³⁹ jenž zmizel mu jak dráha povětroně:

 ⁴⁰ tak plamen každý míhá se a šálí

 ⁴¹ a neukáže plen, jejž vede v zkázu,

 ⁴² neb hříšníka z nich každý v sobě halí.

 ⁴³ Hleděl jsem s mostu do strmého srázu,

 ⁴⁴ a nedržet se skály za trhliny,

 ⁴⁵ dolů bych spadl byl i bez nárazu.

 ⁴⁶ Když upíral jsem oči do hlubiny,

 ⁴⁷ Řek' vůdce: "Každý plamen ducha chová,

 ⁴⁸ ten oheň roznítily jeho viny."

 ⁴⁹ "Můj mistře," pravím, "vyslechnuv tvá slova,

 ⁵⁰ jsem jistější. Já také nebyl vzdálen

 ⁵¹ té myšlenky, však chtěl bych ptát se znova:

 ⁵² Čí je ten oheň rozdělený málem

 ⁵³ v plameny dva, jak z hranice by plály,

 ⁵⁴ v níž Eteokles s bratrem svým byl spálen?"

 ⁵⁵ Odvětil: "Ulyssa ten plamen pálí

 ⁵⁶ a s Diomedem je v něm spřežen k trestu,

 ⁵⁷ jak sobě se i v hněvu podobali.

 ⁵⁸ V tom ohni oplakává s koněm lest tu,

 ⁵⁹ jež Troju otevřela nezákonná,

 ⁶⁰ čímž símě Římanů si našlo cestu.

 ⁶¹ Pak se v tom ohni pyká šalba ona,

 ⁶² jíž Deidamie truchlí pro Achilla,

 ⁶³ i za Palladium tam trest se koná."

 ⁶⁴ "Zbyla-li v žáru tom jim k řeči síla,"

 ⁶⁵ pravil jsem, "prosím, mistře, s naléháním,

 ⁶⁶ jak prosba má by tisíc proseb byla:

 ⁶⁷ Dovol, ať počkám, jak mým vroucím přáním,

 ⁶⁸ až plamen s rohy přiblíží se z dáli,

 ⁶⁹ neb vidíš přec, jak toužím jíti za ním."

 ⁷⁰ A ke mně on: "Tvá prosba hodna chvály.

 ⁷¹ Já vyhovím rád tvému naléhání,

 ⁷² však dbej, ať jazyk tvůj tě neošálí!

 ⁷³ Nech mluvit mne: znám všechna tvoje přání.

 ⁷⁴ Sám kdybys mluvil, s prázdnou snad bys vyšel -

 ⁷⁵ -Řekové by tě nevyslechli ani!"

 ⁷⁶ Když tedy plamen blíže k místu přišel

 ⁷⁷ a vůdci vhodnou zdála se už doba,

 ⁷⁸ takto jsem plamen oslovit ho slyšel:

 ⁷⁹ "Ó vy, již v jednom plameni jste oba,

 ⁸⁰ mých zásluh o vás, málo nebo dosti,

 ⁸¹ mých zásluh neupře mi ani zloba:

 ⁸² Já opěvoval v básních vaše ctnosti:

 ⁸³ Nuž neodleťte, dokud vás dvou větší

 ⁸⁴ mi nepoví, kam v smrti skryl své kosti!"

 ⁸⁵ Tu roh, jenž druhý velikostí předčí,

 ⁸⁶ na starém plameni se zachvěl jasem,

 ⁸⁷ jak když je oheň vichrem zmítán v křeči,

 ⁸⁸ a hýbal hrotem svým, jak kdyby hlasem

 ⁸⁹ chtěl živý jazyk pronést slova celá,

 ⁹⁰ a vydav zvuk, tak promluvil: "Tím časem,

 ⁹¹ když Kirké prchl jsem, jež pozdržela

 ⁹² mě přes rok u sebe, tam u Gaëty,

 ⁹³ než od Aenea zem ta jméno měla,

 ⁹⁴ k synovi láska, ani mnohaletý

 ⁹⁵ cit úcty k otci, ani žár, jenž blažit

 ⁹⁶ měl jenom Penelopu svými vzněty,

 ⁹⁷ mě nepřiměly, abych přestal bažit

 ⁹⁸ po cestách, na nichž neřest, ctnost i hoře

 ⁹⁹ bych v širém světě poznat moh' a zažít.

¹⁰⁰ Tak pustil jsem se v široširé moře

¹⁰¹ s lodicí jednou, s několika druhy,

¹⁰² z nichž každý věrný byl, jen mně se koře.

¹⁰³ Břeh Španělska jsem spatřil, ten i druhý,

¹⁰⁴ Maroko, Sardinii, kol nichž pění

¹⁰⁵ se Okeán a omývá jim luhy.

¹⁰⁶ Stár byl jsem už a druzi unaveni,

¹⁰⁷ když k oné úžině jsme dojížděli,

¹⁰⁸ kam Herakles dal sloupy na znamení,

¹⁰⁹ aby se lidé dál už nepouštěli:

¹¹⁰ Sevilla zůstala nám po pravici

¹¹¹ a Ceutu vlevo za sebou jsme měli.

¹¹² "Ó bratři," řek' jsem, "již jste statisíci

¹¹³ trampot už prošli, stále zahleděni

¹¹⁴ k západu, vzbuďte smysly zbývající

¹¹⁵ a užijte chvil večerního bdění,

¹¹⁶ abyste došli novou zkušeností

¹¹⁷ za sluncem do končin, kde lidí není.

¹¹⁸ Jste přece sémě slavné minulosti:

¹¹⁹ žít nemáte, jak žije tupé zvíře,

¹²⁰ však především dbát poznání a ctností!"

¹²¹ Tou krátkou řečí zase k nové víře

¹²² a k novým činům druzi povstávali,

¹²³ že bych byl těžko udržel je v míře.

¹²⁴ Záď k východu, vpřed jsme se směle dali,

¹²⁵ a z vesel křídla učinivše k letu,

¹²⁶ my stále nalevo jsme zahýbali.

¹²⁷ Kol druhé točny světla hvězdných světů

¹²⁸ jsem viděl v tmách, však točna naše byla

¹²⁹ nízko, že z moře nepozdvihla se tu.

¹³⁰ Své spodní světlo luna zapálila

¹³¹ i zhasla pětkráte, co jsme se dali

¹³² společně do velkého toho díla,

¹³³ když hora tmavá zjevila se v dáli,

¹³⁴ tak vysoká, až vrch se v nebi ztrácel

¹³⁵ -sotva kde takovou jsme uhlídali.

¹³⁶ My jásali, však jásot v pláč se zvracel,

¹³⁷ neb prudký vír se přihnal od pevniny

¹³⁸ a nárazem svým lodí zakymácel.

¹³⁹ Třikrát jí zatočiti nebyl líný,

¹⁴⁰ po čtvrté zdvihl záď a jícen tvoře

¹⁴¹ v důl přídu vtahoval až do hlubiny.

¹⁴² Pak nad námi se uzavřelo moře."

  ¹ Už plamen vzhůru vzpřímen byl a klidný

  ² šel od nás bez řeči a s odevzdáním,

  ³ jak dovolení dal mu básník vlídný,

  ⁴ když jiný plamen, který přišel za ním,

  ⁵ obrátil oči naše k vrchu svému

  ⁶ zmateně z něho stoupajícím tkáním:

  ⁷ Jak prvně bylo býku sicilskému

  ⁸ řvát nářkem toho (a to podle práva),

  ⁹ jenž pilníkem svým podobu dal jemu,

 ¹⁰ řvát hlasem mučeného slova lkavá,

 ¹¹ takže se zdálo, ač byl z mědi celý,

 ¹² jako by sám on trpěl muka žhavá,

 ¹³ tak, ježto najít z ohně neuměly

 ¹⁴ si cestu ani otvor, zvuky bolu

 ¹⁵ jen byly to, jež z oné řeči zněly.

 ¹⁶ Však jen co uvnitř vzhůru do vrcholu

 ¹⁷ si našly cestu, způsobivše chvění,

 ¹⁸ jaké si tvoří jazyk při plápolu,

 ¹⁹ my zaslechli: "Ty, k němuž v roztoužení

 ²⁰ hlas zdvíhám, neboť v řeči Lombarďanů

 ²¹ jsi pravil: ,Jdi, už třeba mi tě není,'

 ²² před tebou sice trochu pozdě stanu,

 ²³ však ať tě mluvit nemrzí tu se mnou,

 ²⁴ neb ani mne to nemrzí, ač planu!

 ²⁵ Jestli až teď jsi spadl v říši temnou

 ²⁶ z latinské země, rci, v tom sladkém kraji,

 ²⁷ jenž kolébkou mé viny býval jemnou,

 ²⁸ v Romagni zdali mír či válku mají?

 ²⁹ Má vlast má mezí Urbino a horu,

 ³⁰ z níž vody Tiberu se rozlévají."

 ³¹ Já skloněn byl a měl se na pozoru,

 ³² když loktem vůdce boku dotkl se mi:

 ³³ "To Latin je, dej se s ním do hovoru!"

 ³⁴ Tu já, jenž ani nechtěl zůstat němý,

 ³⁵ jsem hovořiti začal bez meškání:

 ³⁶ "Duše, jež skryta plameny jsi těmi,

 ³⁷ Romagna nebyla a není ani

 ³⁸ bez války v srdcích strůjců tyranie,

 ³⁹ však právě teď je bez zjevného klání.

 ⁴⁰ Ravenna jak už mnohá léta žije,

 ⁴¹ z Polenty orel hnízdo si z ní činí

 ⁴² a Cervii až perutí svou kryje.

 ⁴³ Zem, které mnoho dali zkusit jiní,

 ⁴⁴ než Franky kladla v rudých stohů řady,

 ⁴⁵ pod spárem zeleným se octla nyní.

 ⁴⁶ Z Verucchia starý vlkodav i mladý,

 ⁴⁷ skrze něž na Montagnu přišla bída,

 ⁴⁸ své zuby nebozezem činí všady.

 ⁴⁹ Lamonské a santernské město hlídá

 ⁵⁰ lvíče, jež v bílém hnízdečku se svíjí

 ⁵¹ a každou roční dobou strany střídá,

 ⁵² a to, jímž proudy Savia se lijí,

 ⁵³ jak mezi rovinou a horou sedí,

 ⁵⁴ dlí mezi svobodou a tyranií.

 ⁵⁵ Nuž rci, kdo jsi, a pospěš s odpovědí,

 ⁵⁶ však tvrdší nebuď, než je k tobě zvykem,

 ⁵⁷ ať na světě tvé jméno lidé zvědí."

 ⁵⁸ Zahučev malou chvíli, oheň mžikem

 ⁵⁹ šlehl svým ostrým hrotem jako zmámen

 ⁶⁰ a pak se ozval takovýmto vzlykem:

 ⁶¹ "Kdybych moh' věřit, že mé řeči pramen

 ⁶² přijímá člověk, jenž se na svět vrátí,

 ⁶³ už netřásl by sebou tento plamen.

 ⁶⁴ Však ježto se přec nikdo nesmí bráti

 ⁶⁵ zpět odtud, pravda-li, co se tu slýchá,

 ⁶⁶ bez obav z hanby odpověď chci dáti:

 ⁶⁷ Já byl muž zbraní, potom provaz mnicha

 ⁶⁸ jsem přijal mysle, že mi zbloudit nedá,

 ⁶⁹ a to by víra nebyla tak lichá,

 ⁷⁰ nebýti velekněze, jemuž běda,

 ⁷¹ že svrh' mě zase do vin nepravostí,

 ⁷² jak vylíčit ti řeč má slova hledá.

 ⁷³ Dokud jsem tvarem svalů byl a kostí,

 ⁷⁴ který mi matka dala, moje díla

 ⁷⁵ nebyla lví, však liščí lstí a zlostí.

 ⁷⁶ Klam každý, každá tajná cesta byla

 ⁷⁷ mi známa, podváděl jsem, až se hana

 ⁷⁸ a hanba má kraj světa rozšířila.

 ⁷⁹ Loď mého žití když však byla hnána

 ⁸⁰ až tam, kde každý ví, že přišla chvíle,

 ⁸¹ aby už plachty spouštěl, stáčel lana,

 ⁸² mě mrzelo, co dřív mi bylo milé,

 ⁸³ až zpovídal jsem se já zatracený

 ⁸⁴ a pokáním svým byl bych došel cíle.

 ⁸⁵ Král nových Farizeů rozlícený

 ⁸⁶ však vedl válku poblíž Lateránu,

 ⁸⁷ a to ne se Židy či Saracény:

 ⁸⁸ Jak do nepřátel dal se do křesťanů,

 ⁸⁹ ač žádný z nich při Akry dobývání

 ⁹⁰ nebyl a nekupčil tam u sultánů.

 ⁹¹ Úřadu nedbal, ani pomazání

 ⁹² své nectil, ani provaz můj, jenž dával

 ⁹³ kdys hubnout těm, kdo jím jsou opásáni.

 ⁹⁴ Jak Silvestra Konstantin vyhledával

 ⁹⁵ na Soracte, by zdraví nabyl znova,

 ⁹⁶ tak učedníkem mým se tento stával,

 ⁹⁷ ať léčím pýchy horečku, již chová.

 ⁹⁸ O radu ptá se, já to mlčky minu,

 ⁹⁹ neb opile mi znějí jeho slova.

¹⁰⁰ Praví mi: ,Srdce tvé se neboj, synu,

¹⁰¹ už teď tě rozhřešuji, povíš-li mi,

¹⁰² kterak bych srazil k zemi Palestrinu!

¹⁰³ Odemknout mohu nebe klíči svými,

¹⁰⁴ jak víš, i zamknout; ty dva klíče ale

¹⁰⁵ předchůdci mému byly nemilými.'

¹⁰⁶ Důvody vážné uváděl mi stále,

¹⁰⁷ až mlčet se mi ještě horším zdálo

¹⁰⁸ a řek' jsem: ,Otče, chceš-li dokonale

¹⁰⁹ smýt hřích ten, v nějž mě přání tvoje vhnalo,

¹¹⁰ zvítězíš na svém stolci proti zlobě -

¹¹¹ jen mnoho slib, byť splnit měls jen málo!'

¹¹² Když jsem byl mrtev, František mě k sobě

¹¹³ vzít přišel, avšak jeden cherub tmavý

¹¹⁴ mu pravil: 'Nech ho, nenáleží tobě!

¹¹⁵ K mým lidem patří dolů v jícen dravý,

¹¹⁶ vždyť, dopustil se špatné rady dání,

¹¹⁷ proto já v patách byl mu bez únavy.

¹¹⁸ Nedojde spásy nikdo bez pokání,

¹¹⁹ neb nelze litovat i chtíti spolu

¹²⁰ pro vnitřní rozpor, který tomu brání.'

¹²¹ Jak jsem já bědný zatřásl se v bolu,

¹²² když popad' mě a řek': ,To tebe mate,

¹²³ neb nemyslils, že z logiky mám školu!'

¹²⁴ Pak nes' mě k Minosu, jenž osmkráte

¹²⁵ ocasem obtočil si tvrdá záda;

¹²⁶ kousnuv se v zuřivosti jedovaté

¹²⁷ řek': ,Ten si ohně zlodějského žádá!'

¹²⁸ Tak zde, kde zříš mě, trpím v zatracení

¹²⁹ a oheň palčivý mě obepřádá."

¹³⁰ Když takto dokončil své vyprávění,

¹³¹ ten plamen od nás odvrátil se prudce

¹³² zmítaje ostrým hrotem v rozechvění.

¹³³ My dále kráčeli, já a můj vůdce,

¹³⁴ vpřed skaliskem až k oblouku té hory,

¹³⁵ jež kryje důl, kde tresty nesou v muce,

¹³⁶ kdo břímě sbírají, když sejí spory.

  ¹ Kdo by moh', byť jen nevázanou řečí,

  ² vylíčit všechnu krev, jež z ran se dere,

  ³ a muku, již jsem viděl stále větší?

  ⁴ Náš jazyk, jenž svou schopnost z ducha bere,

  ⁵ nemůže moci tolik mít a síly,

  ⁶ by vyjadřoval hrůzy tolikeré.

  ⁷ Byť všichni lidé shromážděni byli,

  ⁸ co v proslavené apulské kdys líše

  ⁹ želeli, že tak marně krev svou lili

 ¹⁰ pro Trojské nebo dlouhou válku spíše,

 ¹¹ za kořist prstenů kdy padlo dosti,

 ¹² jak Livius, jenž nemýlí se, píše,

 ¹³ či ti, co poznali ran ukrutnosti,

 ¹⁴ když proti Guiscardovi vstali páni,

 ¹⁵ i ti, z nichž dosud sbírají se kosti

 ¹⁶ u Ceperana, kde lze vinit z lhaní

 ¹⁷ Apulské, nebo v tagliacozzském kraji,

 ¹⁸ kde starý Alard vyhrál beze zbraní,

 ¹⁹ a ukázali, jaké rány mají,

 ²⁰ ten proťatý úd, ten zas usečený -

 ²¹ nic proti těm, jež devátý žleb tají.

 ²² Jak sud, když ztratí dno či dýhu stěny,

 ²³ tak jednoho jsem zhléd', jenž zespod hlavy

 ²⁴ až dolů, kde se bzdí, byl rozpolcený.

 ²⁵ Střev mezi lýtky chuchvalec měl pravý,

 ²⁶ vnitřnosti bylo zřít až k ohavnému

 ²⁷ měchu, jenž lejno dělá ze vší stravy.

 ²⁸ Co zrakem všechen upínám se k němu,

 ²⁹ on praví, roztrhnuv hruď ještě více:

 ³⁰ "Hle, kterak bolest dělám srdci svému!

 ³¹ Hle, kterak s Mohamedem musí dít se!

 ³² Tam Ali přede mnou se šourá v pláči,

 ³³ rozštípen od brady až po vrch kštice.

 ³⁴ A všichni, jež tu zříš, to rozsevači

 ³⁵ bývali rozkolů a pohoršení,

 ³⁶ a rozpolcen tak proto každý kráčí.

 ³⁷ Tam vzadu ďábel v krutém rozlícení

 ³⁸ protíná břitkým ostřím meče svého

 ³⁹ každého znova v tomto shromáždění,

 ⁴⁰ když cestou zlou jdem v kruhu kolem něho,

 ⁴¹ neboť vždy srostou rozštípené klíny,

 ⁴² dřív než kdo zase přijde k místu jeho.

 ⁴³ Leč kdo jsi ty, jenž civíš se skaliny,

 ⁴⁴ snad otáleje k mukám začít cestu,

 ⁴⁵ jež přisouzena je ti pro tvé viny?"